Článek
Všimli jste si někdy, že jen zřídka kdy jste smutní, když někde potkáte zvíře? I když se ho třeba bojíte, udělá vám to setkání radost. Lidí se zpravidla nebojíme, možná proto nás často něčím zraní. Kdybychom se báli, drželi bychom se dál. Třeba jako od medvěda.
Moje známá je malá žena, postarší a trošku zvláštní, kterou u nás na sídlišti potkávám už víc jak sedm let. Je hodně společenská a komunikativní. Poprvé mě oslovila, když jsem vezla svou čerstvě narozenou dceru v kočárku. Chtěla se podívat na miminko. Nakonec jsme spolu ušly kus cesty a povídaly si. Od té doby se občas potkáme a rády prohodíme pár slov. Víme o sobě. Děti jí říkají Teto, a jak jsem z počátku byla z její osobitosti rozpačitá, zamilovala jsem si ji.
O to horší pro mě je, když ji vidím tak, jak včera. Přicházela k nám jako tělo bez duše. Už z dálky jsem viděla, že něco není v pořádku, přesto jsem se zeptala a její reakce mě zas až tak nepřekvapila. Lidé jí ubližují, protože je jiná. Ale i kdyby nebyla…
Lidé jsou zlí a krutí!
Ona sama pozoruje zhoršení jejich chování od doby, co se objevil Covid. Já ho vidím pořád. Jakoby pro nás druzí často ani nebyli lidé. Zapomínáme, že jsme na stejné lodi, že jsme si rovni. Máme tendence se posmívat a ubližovat a jsme čím dál krutější.
Sociální sítě a svět internetu nás naučili říkat svůj názor, i když o něj nikdo nestojí a způsobem, který zraňuje. A tak, jak to byla roky výsada pouze online světa, začíná se toto přenášet do reality. Přestáváme se chovat slušně, myslíme si, že náš názor je jediný správný a hodláme ho prosazovat co nejostřeji, aby bylo jasné, že takto to prostě je.
Kolikrát už jsem pod svými články četla, že jsem úplně blbá. Jenomže kdybych toto řešila, nemohla bych psát. Osobně publikuju online už skoro patnáct let, takže mě nějaký hejt nemůže rozhodit. Mám ráda své hejtry, ale o tom až jindy. Zároveň si taky uvědomuju, že většina těchto lidí by mi toto nikdy nedokázala říct do očí, proto je neberu vážně. Ale tak to mám já.
Pak jsou tady jiní lidé, kterým reakce na jejich osobu ubližuje tak, že mají sto chutí skončit s lidmi a nejlíp se světem. Nejsou na toto zvyklí. Jsou starší, narodili se v úplně jiné době, kdy k sobě lidé měli vzájemně jakousi úctu. Samozřejmě byly i výjimky, co potvrzovaly pravidlo, ale dnes jsou tyto výjimky spíš standard a skutečnou výjimkou jsou ti slušní.
Příliš velká část z nás už neumí prezentovat svůj názor s klidem a respektem k druhému a nemá potřebu vážit svá slova. Je nám jedno, jestli někoho zraníme, ale běda, jak řekne svůj názor někdo jiný na nás a podobným způsobem. Stáváme se vnitřními slabochy, co kolem sebe kopou, aby upoutali pozornost.
A tak mi nezbylo než svou známou utěšit, že co si myslí jiní lidé není vůbec důležité a ať se tím nenechá rozhodit. Ať si to tak nebere a nenechá si kazit den. Vím, že to není snadné. Taky mi trvalo, než jsem se vzpamatovala, když mě okradla kamarádka. Ale pak mi došlo, že důležitější je, že jsem neokradla já ji.
Každý žijeme život, jak nejlíp to dovedeme a opravdu důležité je, zůstat dobrým člověkem, přestože proti nám stojí třeba zloděj. A toto je krédo mého života:
Jsem dobrý člověk a nikdo nemá tu moc, aby to změnil.
Snaží se o to velká spousta lidí, to musím říct.
Aby člověk zvládl kritiku, je potřeba uvědomit si, že ve skutečnosti nikdo neví, co jste za člověka. To víte jen vy. A pokud víte, že jste dobří, můžou o vás lidé říkat, co chtějí. Vždycky to budou jen domněnky. Nikdy to nebude pravda. Pravdu, znáte jen vy.
Jestli pak něčí domněnky způsobí, že ztratíte přátele, nebyli to přátelé. Protože ti vás znají natolik, že vědí, kde je pravda.
Jediné, co je potřeba při setkání s lidskou krutostí, je nenechat se ovlivnit. Ano, dát tomu čas, popřemýšlet o tom, jestli náhodou nemá v něčem pravdu, ale neupínat se na to. Čím dřív tomu přestanete věnovat pozornost, tím dřív vám bude zase dobře a vaši tvář ozdobí úsměv.
A úsměv je pro takové lidi to nejhorší, co na vás můžou vidět.
