Článek
V roce 1986 vybuchla jaderná elektrárna v Černobylu. Honosný prvomájový průvod ten rok kráčel přímo pod radioaktivním mrakem, který zlověstně putoval nad Evropou a zanechával svou smrtelnou stopu. Vědělo se, že bude způsobovat genetické změny a rakovinu. Přesto našim lidem nikdo nic neřekl. Pamatuje se mi to dobře. Ten rok se narodil můj bratr. Už to bude čtyřicet let. Následky se projevují celou dobu, a ještě dlouho budou. Nejvíc toto dědictví ohrožuje právě děti.
Ani nevím proč, se mi včera připomněl příběh mladé maminky, která sdílela utrpení ze smrtelné nemoci své malé holčičky na sociálních sítích. Byl to její způsob, jak to zvládat líp. A tak jeden den postovala situaci, kterou právě prožila. Tu nejsilnější, jakou jsem kdy slyšela.
Když večer uložila svou nemocnou dcerku do postýlky, šla se osprchovat. Docela jí to trvalo, potřebovala ze sebe smýt všechen ten stres, co s sebou tak těžké věci přináší. Když konečně vypnula vodu a odhrnula dveře zamlženého sprchového koutu, uviděla svou holčičku. Ležela schoulená na koupelnové předložce přímo pod jejíma nohama a plakala.
Nahá a mokrá se v tichosti posadila k ní. Její utrpení spustilo vodopád slz. Dala by svůj život za to, aby byla její holčička zdravá. Seděla tam a tiskal její křehké tělíčko v náruči, když malé děvčátko zvedlo své krásné oči a tiše zašeptalo mrazivou prosbu: Maminko, já už chci jít do nebe.
Jak velké utrpení musí prožívat dítě, když vysloví něco takového? Když se smíří s myšlenkou, že opustí svou maminku, že bude někde úplně samo, jen aby ho už nic nebolelo. Aby už mělo klid.
Znám ale i jinou maminku, co přišla o svou dvouletou holčičku kvůli autoimunitnímu onemocnění. Malá Janička byla překrásná světlovlasá holčička s velkýma podmanivýma očima. Její drobné tělíčko s nemocí bojovalo několik měsíců a její maminka musela být obrovsky silná, aby to dokázala unést. Už je to čtyři roky a já každý rok na jejich sociálním profilu vídám vzpomínku na ni v den jejího narození.
Když se mi kdysi její maminka otevřela a promluvila o chvíli, kdy Janička odešla, řekla mi doslova: Já vím, že to bude znít blbě, ale mě se tehdy tak hrozně ulevilo. A já ji chápala. Protože už její miminko nic nebolelo. Už měla Janička klid.
Zanedlouho po tomto rozhovoru jsem narazila na video, ve kterém nějaká rodina ze zahraničí sdílela moment asistované sebevraždy (eutanázie) jejich dítěte. Holčička ležela na nemocničním lehátku, trčela z ní spousta hadiček a přes dýchací přístroj se ptala své maminky, jestli je v pořádku, jestli už může odejít. Ona ji držela za ruku a se strojeným úsměvem ji, silná jak slon, ujišťovala, že je to OK. Co v té chvíli prožívala si neumím představit, ale vím, že jediné její přání bylo, aby už její holčičku nic nebolelo a měla klid.
Toto je síla milující matky.
A taky věc, která spojuje všechny matky, co mají nevyléčitelně nemocné děti. Chtějí pro ně klid a svobodu rozhodnutí. Tato maminka měla štěstí, protože v její zemi je asistovaná sebevražda podporovaná. Zákonodárci tam pochopili, jak zbytečné je nechat lidi trpět, když je jasné, že jen čekají na smrt. U dětí je to ještě víc.
Genetické změny, které s sebou přinesla jaderná havárie na Ukrajině, nezmizí. Smrtelně nemocných lidí u nás neubývá, ale naopak přibývá. Podle Všeobecné fakultní nemocnice v Praze patří rakovina k nejvýznamnějším zdravotním problémům dnešní populace. Za posledních deset let se výskyt zhoubných nádorů zvýšil o 18 %. V praxi to znamená, že každý třetí Čech onemocní rakovinou a každých 20 minut jeden z nás na rakovinu zemře. Utrpení takto nemocných lidí je nelidské a mělo by se v této věci začít jednat o změnách.
Díky Bohu jsou možnosti dobrovolného odchodu legální alespoň v zahraničí, a když člověk opravdu chce, cesta se vždycky najde.
A co vy? Chtěli byste mít v takových situacích možnost rozhodovat o své smrti nebo vašich dětí?
