Článek
Mládeží mám na mysli děti vstupující do puberty, tedy v prepubertě, a taky puberťáky užívající si toto několika leté období plnými doušky. Věděli jste, že puberta trvá až deset let? Je to stejných deset let, které potřebují děti růst a vyvíjet se, než puberta přijde. A když odejde, měli ji polovinu svého života.
Když se na věc podíváme z pohledu čísel, je to mazec. Představte si, že byste si se sebou polovinu svého současného života nevěděli rady. Hormony by ve vás šílely a lidé kolem vás by vám nerozuměli. Žili byste půl života s pocitem, že jste sami a nemáte se na koho obrátit. Přesně takto totiž prožívá pubertu většina dětí. Jsou nepochopené a nepřijímané. Ve škole, v partě a co hůř i doma.
Problémoví se jim říká. Ale jejich jediným problémem jsme my dospělí. Proč? Protože nepomáháme. Neposloucháme, nechápeme, nevysvětlujeme. Neuděláme si čas a nezajímáme se. A když se náhodou zajímáme, tak je pak odsuzujeme.
Já bych si toto v tvým věku nikdy nedovolil! Ale je to opravdu tak?
Jakmile nám kdysi dávno odezněla puberta, velmi rychle jsme zapomněli, jak složité období to bylo. Co všechno nás trápilo a jak jsme se nemohli spolehnout na lásku svých rodičů, na niž jsme spoléhali do teď. Nechápali, že být na zábavě do půlnoci je málo, a že potřebujeme zkusit kouřit a ochutnat alkohol, abychom ukojili naši zvědavost a přiblížili se vysněné metě - být už konečně dospělí. Protože dospěláky jsme obdivovali. Mohli dělat, co chtěli a my nemohli dělat nic. Měli moc ovládat naše životy.
A tak jsme chtěli mít nad svými životy vládu aspoň ve škole a s kamarády a mnohdy se to zvrtlo, vyhecovali jsme se, odmlouvali učiteli nebo někde něco provedli. Pak jsme se báli jít domů, protože naši dospělí tyto situace moc nezvládali a většinou se řvalo, dostali jsme pár facek nebo řemenem.
Za celou spoustu generací se v těchto věcech nic moc nezměnilo. A bohužel ani v nás. Vyrostli jsme, dospěli, pořídili si děti a stali se z nás stejní dospělí, kterým je lepší nic neříkat a nějak je jen přežít, protože nás nechápou.
Jde to vůbec jinak?
Všechno jde, když se chce a tady stačí jen velmi málo - rozpomenout se! Uvědomit si, co pro nás naše děti znamenaly, když se narodily. To se totiž nezměnilo. Pořád jsou naše největší štěstí a radost a pořád bychom za ně dali život, jen někdy nám to musí připomenout nemoc nebo úraz.
Můžeme si ale uvědomit, v jakém věku naše děti jsou a zamyslet se, co jsme v tomto věku potřebovali my. Jak pro nás svět zářil všemi barvami, prožívali jsme první lásky, všechno pro nás bylo zásadní a byli jsme naivní. Stejně, jako oni. Naše děti nepotřebují nic jiného, než chápavého rodiče, otevřeného jejich pocitům a potřebám, přestože nejsou podle našich představ a vymykají se našim zkušenostem. Toto je pro dnešní děti hodně důležité, protože oni vyrůstají v mnohem složitějším světě, než jsme vyrůstali my.
Říká se tomu empatie - schopnost vcítit se do druhého člověka. Je to moderní, takže při jejím rozvíjení rozhodně nejsme OUT a současná doba na ni i docela apeluje, protože dobrovolně ukončuje život stále víc lidí a i dětí. Přitom jediné, co potřebují, je pochopení, a to nás vůbec nic nestojí. Ono vůbec to, co lidé nejvíc potřebují, je zpravidla zdarma.
Pokud máte doma prepuberťáka nebo puberťáka, zkuste si teď na chvilku sednout někam do klidu, dejte si k tomu klidně voňavou kávu, horký čaj nebo víno a zavzpomínejte na dobu, kdy jste byli v jejich věku. Klidně to proberte s partnerem nebo kamarádkou, abyste viděli víc do široka a uvědomte si, jak jste tehdy věci cítili, co jste chtěli dělat a co vám bylo proti srsti, jak jste si přáli, aby vaši rodiče v různých situacích reagovali. A přesně takoví se pak ke svým dětem pokuste být.
Oni nepotřebují dospělé, ale kamarády, a tím nejbližším by jim měl být rodič. O to víc, pokud máte doma introverty, kteří si drží věci v sobě. Hledejte k nim cestu a otevírejte jejich srdce. Existuje totiž univerzální klíč - LÁSKA. Když budete reagovat s láskou, nikdy nemůžete udělat chybu.
