Článek
Normálně městskou nejezdím. Žiju s rodinou v poměrně malém městě a kam potřebuju zpravidla dojdu do hodiny pěšky, ale využívám ji, když potřebuju být s dětmi někde na čas. A tak se stalo, že jsem v ní byla včera svědkem něčeho, čeho jsem nechtěla. Už vůbec ne s dětmi, které teprve do inkriminovaného věku dorostou.
Už když jsme nastoupili, všimla jsem si poměrně hlučné skupinky mladých středoškoláků u dalších dveří. Zabírali dvě řady sedadel, ukazovali si cosi na mobilech a bavili se tak dobře, že rušili všechny ostatní. Lidi po nich pokukovali, ale evidentně jim chyběla odvaha něco říct. A pak na další zastávce přímo k nim nastoupila stará paní s hůlkou.
Znáte to. Podpírala se, sotva držela rovnováhu a nervózně se rozhlížela po nejbližším volném místě, aby se stihla posadit, než se trolejbus rozjede. Se starými lidmi je to stejné, jako s dětmi. Když se vůz rozjede, je velká pravděpodobnost, že spadnou. Rozdíl mezi nimi je jen v tom, že malému dítěti se zpravidla nic nestane, zatímco pro starého člověka může být každý pád fatální.
Jenomže tam žádné místo nebylo. Požádala teda dívku, co seděla nejblíž a začaly se dít věci. Vlastně spíš nezačaly. Ona totiž vůbec nezareagovala. Seděla jak vagabund, nedbale si v puse přehazovala žvýkačku ze strany na stranu a čučela do mobilu. Ostatní výrostci se začali přiblble uchechtávat, ale ani jeden jí neřekl, aby vstala a ani jeden z nich nevstal. Stará paní stála hned u nich, křečovitě se jednou rukou držela umaštěné tyče a druhou se hůlkou nemotorně snažila chytit rovnováhu, kdykoliv vůz poskočil.
„To mě opravdu nemůžete pustit sednout?“ zeptala se s lítostí v hlase, ale partička se jí vysmála. To už nevydržel postarší pán stojící vedle a pustil se do nich. Nebyl to ale dobrý nápad, protože parta se cítila silná a trolejbusem začala lítat taková slova, že jsem měla dětem raději zacpat uši.
Bylo mi to líto, protože toto nebyl ojedinělý případ. Spousta mých známých má podobnou zkušenost a často o těchto věcech i čtu. Není to příjemné, člověk toho nechce být svědkem, ale na druhou stranu, dá se s tím vůbec něco dělat? Neměli bychom být rádi, že jenom nadávají?
Na další zastávce partička vystoupila a situace se uklidnila, ve mně ale zanechala nepříjemnou stopu. Byla to něčí babička. Mohla to být klidně jejich babička. Mohla to být moje babička… A už to ve mně vřelo.
Copak takové chování si někdo zaslouží? A jak si to tak mladí lidi můžou vůbec dovolit? Nemají nic prožito, nic nedokázali, nemají žádné zkušenosti a o moudrosti se ani nebavím. Ale sprostá slova, urážky a výhrůžky jim šly moc hezky. Tak snad jim tak jde i čeština a matika.
Jen si říkám, jak je smutné, že si neuvědomují, kdo vlastně ti staří lidé jsou. Že byli kdysi taky mladí a do tak pokročilého věku došli životem. A možná taky i to, že je dar dožít se tak vysokého věku, protože v dnešní době už to zas až tak normální není.
Všichni jsme přece byli kdysi mladí a měli jsme pocit, že nám patří svět, že jsme nesmrtelní a nikdo na nás nemá, ale dnešní mládež to přehání. Jsou ještě bezstarostní a klidně ubližují starým lidem, kteří mají starostí nad hlavu jen sami se sebou.
Proč je jejich rodiče nenaučili úctu ke stáří? Vždyť spousta z nich má s prarodiči lepší vztah než s rodiči, ale jiné staré jako důležité nevnímají. Nemají v sobě žádný soucit ani vychování…
A nebo?
Moje rozhořčené nitro se zklidnilo a dalo mi možnost nového pohledu na věc. Nebo je všechno úplně jinak. Možná bychom se měli jen nadechnout a podívat se na celý příběh znovu.
Protože možná je jen strhává parta.
Umím si totiž docela živě představit, že přestože se ve škole snad pořád učí nějaké základy slušného chování a rodiče je pořád ještě peskují za to, jak se s nimi chovají a nechovají, v partě funguje všechno jinak. Věřím, že samostatně jsou jiní.
Říká se, že víc hlav, víc ví, ale to platí jen v případě, že jsou ve věku, kdy už ví aspoň něco málo. Mladí ale o životě ještě neví téměř nic a bohužel životní zkušenosti jim nic nenahradí. Neuvědomují si, že jednou těchto svých činů budou litovat, že se za ně budou stydět a rozhodně to nebudou témata, která budou chtít otevírat na třídním srazu po třiceti letech s tím, že to byla super zábava. Je to vlastně jejich vlastní ostuda. Ale jsou mladí a žijí tady a teď, tak, jak jsme žili kdysi my. Jako bych se vrátila v čase a vzpomněla si.
To, jak se chovají, není výchovou, ale davem. V partě je ovládá davové šílenství nebo stádovost, chcete-li. Čím jsou drsnější, tím jsou obdivovanější. Navíc jsou součástí celku, ve kterém je ostatní podrží. Nám dospělým se to zdá šílené, ale vlastně je to tak v pořádku. Komunita takto funguje a funguje tak i rodina. Málokdo potopí své dítě jen proto, že udělalo blbost. Spíš se snažíme ho zachránit. Víme totiž, že je mladé a nemá zkušenosti - ještě nedomýšlí důsledky.
Toto bychom asi měli vidět i u těchto mladých, co si sice neberou servítky a útočí nejen v MHD a nejen na staré nevybíravými slovy. Jim totiž přijde stáří hrozné. Ještě nevědí, že stárne jen tělo, ale duše zůstává mladá. Že by ti staří taky ještě rádi blbli jako za mlada. Netuší, že je limituje jen tělo, nikoliv duše, a že i oni sami budou celý život hluboko uvnitř pořád mladí a budou křičet o pomoc ve stárnoucích tělech.
Možná by jim to měl někdo říct. A možná je to úplně jedno a prostě si tímto blbým obdobím jen potřebují projít. A my starší to budeme muset nějak, nejlíp bez posuzování a odsuzování, přežít.
Ale je to těžké, že?
