Článek
Když jsem byla mladá holka, byla základní vojenská služba povinná. Tehdy jsem na svého milého čekala dva roky, než se mi vrátí z vojny. V osmnácti letech, kdy byl vlastně ještě dítě, obcházel v noci ve službě les se zbraní nabitou ostrými náboji v ruce a strážil muniční sklad. Při jedné z obhlídek se stala chyba, při které byl omylem zastřelen jeho kamarád. Můj milý se po dvou letech sice vrátil, ale už to nebyl on.
Tehdy nebyla válka a ani důvod takto ničit psychiku a životy mladých lidí. Navíc my Češi, ať jsme na svou vlast hrdí, jak chceme, nemáme správný tah na branku. Neumíme mladé lidi namotivovat jako Amerika. Dobrovolně chce naší zemi sloužit jen malé procento mužů a pro ten zbytek to tehdy byla jen nutná povinnost. Cílem bylo jen to nějak přežít a být už konečně zase doma.
Pamatuju si, když mi bylo asi osm. Naši byli rozvedení, já byla nemocná a tatínek mě přišel o víkendu navštívit. Seděl na kraji mé postele ve vojenské uniformě. Povolali ho na cvičení. Byla jsem dítě, byl mír a nechápala jsem význam.
S odstupem času a věku ho nechápu stejně, přestože znám profesionální vojáky, nebo možná právě proto. Vidím totiž, co dělá boj a strach o život. Že se mým kamarádkám rozpadla manželství s malými dětmi, která kdysi vznikla z velké lásky. Jenomže po pár mírových misích v zemích třetího světa, už své muže nepoznávaly a žít s nimi bylo stále těžší. Jak by asi vypadali, kdyby přišli z války?
Skutečná válka a boj jsou úplně jiné, než když se na ně člověk dívá v televizi. Trvalo mi měsíce, než jsem se odvážila svých kamarádů na jejich zážitky z misí zeptat. Jeden z nich šlápl na „mírovou“ minu a kamaráda jim sestřelili spolu s vrtulníkem. V bezpečí nebyli ani na základnách, kde ráno sbírali ze šňůry kulkou prostřelená trička. I pro profesionální vojáky je to obrovská psychická zátěž, natož pro děti a muže, kteří v boji nikdy nebyli.
V této věci mám poměrně jasno. Pokud to on sám nebude chtít, nemám v plánu nechat jakkoliv narušit osobnost svého syna pro kus země a promiňte, ale ani pro český lid. Protože po válce zbyde z krásné země jen spoušť a velitelé, kteří to dovolí, jsou z řad našeho lidu.
Dějiny jsou plné oslavovaných hrdinů, co poslali svůj lid na smrt, aby zachránili zemi a haní vůdce, kteří se rozhodli ustoupit, podvolit se a obětovat zemi, jen aby ochránili svůj lid. Lidské hodnoty jsou mnohdy zvrácené a moje děti nebudou jejich obětí, i kdybych je měla odstěhovat na kraj světa.
Osobně považuju za ostudu, že v 21. století, kdy mají všichni plné pusy míru a mírových dohod a kasají se inteligencí, existují vyspělé země, které spolu válčí. Je to jen ukázka neschopnosti se rozhodovat ve prospěch vlastního lidu a lpění na půdě namísto života.
Staletí prokázala, že žít se dá kdekoliv na světě a pod jakoukoliv vládou. Není potřeba na čemkoliv lpět. Proto jsou válka a boj pro mě nepřijatelné.
Přesto všechno ale v hloubi duše věřím, že strachy, které se zase uměle vyvolávají, jsou jen snaha vůdců ovládnout svůj lid a nic z toho, co se řeší, nakonec nebude potřeba.
