Článek
Opakuje se to každý rok. Procházím nákupákem kolem maminky s malým chlapečkem. Hošík nasýsá do přeplněné výlohy hračkářství a oči mu přechází nad množstvím hraček, které by si mohl přát od Ježíška. Unavená máma ho tahá pryč, protože potřebuje řešit něco důležitějšího a malý se začíná šprajcovat. Během chvilky už neoblomně sedí na naleštěné dlažbě a s ublíženým výrazem na tváři plné slz se nechce hnout. Ideální situace na to, připomenout mu blížícího se Mikuláše a hlavně čerta. A světe div se, vždycky to ta máma udělá.
Moje děti se nadsmyslných bytostí nikdy nebály, protože jsme toto prostě nedělali. Nikdy jsem neviděla důvod strašit je čímkoliv, natož svátkem, který je jim určený. Měly by se na něj přece těšit a ne se bát a stresovat. Jenomže děti ze školky to doma měly jinak a tak jsem si jednoho nesmírně smutného dne vyslechla příběh o tom, jak může na Mikuláše moji holčičku odnést čert jako její kamarádku Nelinku, protože zlobí, a že ona teda žádné dobroty raději nechce, hlavně, ať k nám nikdo nechodí.
Pokud v tom vy necítíte smutek, tak já teda jo. A ještě větší, když se pravidelně po každém Mikuláši vyrojí na sociálních sítích videa, kde vlastní rodiče týrají své vyděšené plačící děti pohledem na šklebící se čerty, kteří huhlají cosi o zlobení, narušují jejich bezpečný prostor a chrastí při tom řetězy.
Jsou to ti samí rodiče, pro které jsou po zbytek roku jejich děti to nejdůležitější na světě, za co tvrdošíjně bojují s učiteli ve školách a jinými rodiči na hřištích. Za co by dali svůj život. Ale… nedokážou si odpustit tento jediný den v roce, kdy jim můžou beztrestně a vědomě způsobovat traumata.
A mně napadá, jestli je to vůbec výjimka.
Přeju si z hloubi srdce, aby si všichni tito rodiče a i ti, co čerty jenom vyhrožují, uvědomili, že tímto svým chováním ztrácí v očích dětí svůj kredit a co víc, i jejich důvěru.
Pro děti jsou rodiče bezpečný přístav. Důvěřují jim a nepočítají s tím, že by se na ně nemohli spolehnout. Ještě nevědí, jak to na světě chodí a nic takového je ani nenapadne. Troufnu si říct, že je mnohdy nevyděsí tolik ani ten čert, jako fakt, že je jejich milující rodiče nutí procházet tak silným negativním prožitkem.
Většina rodičů se s příchodem miminka těší na to, jací budou parťáci. Maminky s holkama, tátové s klukama. Vykreslují si mraky pěkných a pro ně naplňujících okamžiků, kdy budou jedním tělem a duší a nic je nikdy nerozdělí. No a pak přijde Mikuláš a oni je jen tak pro zábavu předhodí tomu nejděsivějšímu tvoru říše pohádek. Tomu stejnému, o kterém celý rok vykládají, že neexistuje a ťukají si na čelo vždycky, když večer už podesáté přichází do pokojíčku, protože je tam čert.
Jaké zklamání to pro tu malou čistou dětskou duší musí být? Jakou bolest musí taková zrada způsobit? A jaké trauma se zrodí z tak velkého strachu?
Přemýšlíte nad tím někdy? Vy, kdo toto svým dětem děláte. Komentáře pod tímto článkem vás budou plné a naprášíte to na sebe, aniž byste tušili. A bývá vás tolik, že nad tím srdce nás ostatních zapláče.
Paradoxně jsem vypozorovala, že tato zvrhlá radost, jako jedna z velmi mála věcí, není výchovou. Takže vaši rodiče jsou z obliga. Viděla jsem radost z dětského strachu v očích rodičů, kteří v dětství nikdy strašeni nebyli a naopak tvrdý postoj proti u těch, kteří těmto traumatům vystavováni byli. Není tedy možné to na ně svést. Je to čistě vaše temné jádro, které v tu chvíli veřejně obnažujete.
Možná z přesvědčení, že když to neublížilo vám, neublíží to ani vašemu dítěti. Jenomže ono není vy. Přestože toho z vás má určitě hodně, měli byste si být jisti, že se rádo bojí, než ho strčíte na náměstí do kotle nebo čertovi do pytle. Protože to, že jsou děti vaše, neznamená, že jsou jako vy.
Pakliže toto nevíte nebo si nejste jistí, jak to vaše děti se strachem a čerty mají, prostě se zeptejte. Nebo své děti pozorujte pár dní před Mikulášem. Když jim dáte možnost, samy vám řeknou, jak to cítí. Máte reálnou šanci, že se vám s důvěrou svěří, pokud jste se o jejich důvěru nepřipravili už v minulých letech.
Zvažte letos, prosím, pečlivě, jak s těmi informacemi naložíte. Protože až se vám jednou nesvěří, bude už pozdě. Budou už patřit k těm, co později začnou psát pod podobné články své bolestné zážitky, ve kterých budete hrát vy zápornou roli, a které si v sobě ponesou celý život.
