Článek
Zrovna včera se mi večer posadila na klín moje šestiletá dcera. Silně se ke mně přitiskla a řekla něco, co mě zasáhlo: Maminko, já chci, abys už byla zase mladá. Když jsme se přes pár otázek a potok slz dostaly k jádru věci, zjistila jsem, že se bojí, abych nezemřela. Aby nezůstala sama.
Pouto matky a dítěte je jiné než vazba s otcem. Ne nadarmo se říká, že maminky jsou se svými dětmi spojené celý život, i když pupeční šňůra je dávno přestřižená. Vždyť vajíčka ženy nosí a opatrují ve svém těle od narození. Strach dítěte o život matky je přirozenou součástí našeho bytí a probouzí se už při porodu. Přesto mi přijde brzy, povídat si o smrti s tak malým dítětem. Pro Kate muselo být neuvěřitelně těžké dětem přiznávat, že je její život ve vážném ohrožení.
Když jsem se dozvěděla, že má rakovinu, zase tolik mě to nepřekvapilo. Tušila jsem to od chvíle, co se o jejím zdraví začalo spekulovat. Jen jsem si přála, aby se tento vjem nenaplnil. Smrtelná nemoc rodiče malého dítěte je to nejhorší, co se může stát a jejich děti se pomalu blíží věku, kdy se před 27 lety se ztrátou mámy musel vyrovnávat William. Nabízí se tedy otázka, jestli se historie zopakuje a bude další generace jejich rodu poznamenaná tak obrovskou ztrátou nebo ne.
Prognózy na uzdravení jsou prý dobré. Ačkoliv se o jejím konkrétním stavu mnoho neví, lékaři zřejmě nemoc zachytili včas. Všechno zlé je k něčemu dobré, a tak jak před nějakou dobou Kate nejspíš nebyla ráda, že musí na operaci břicha, je dnes určitě vděčná, že se to stalo. Právě díky tomu pevně věřím, že smrt a vyrovnávání se se ztrátou nebude osudem jejich tří malých dětí. Věřím, že to zvládne a moc jí to přeju.
Nemyslím si, že se tragédie musí opakovat. Ani u nich a ani u nás. Je ale dobré mít stále na paměti, že život je dar. Nikdy nevíme, kdy přijde jeho čas a ukáže svůj stín. To, že se toto dnes týká Kate a je nám to na hony vzdálené, neznamená, že se to zítra nemůže týkat nás.
Co myslíte vy? Je to vážnější, než říkají?
