Článek
Její matka se starala o tři děti úplně sama. V noci pracovala jako barmanka a přes den spala. Když ji děti rozčílily, sbalila je do auta a vezla do polepšovny. Tiskly se k sobě na zadním sedadle starého BMW a přes záplavu slz a strachu si slibovaly, že se nikdy neopustí. Samozřejmě tam nikdy nedojeli, jenomže si to pamatují dodnes.
Je těžké milovat své rodiče, když vám ubližují, ale malé děti ještě nenávidět neumí. Proto žijí dospěláci v domnění, že si zlo, na nich páchané, nepamatují.
Tatínek mé kamarádky je neopustil. Zemřel. Někdy to tak je, že namísto radosti život přinese smutek. Byla ještě hodně malá, nesla to špatně a její matka jí nepomohla. Naopak, když něco provedla, postavila se proti ní a vyřvala jí do očí, jak moc ji nenávidí, protože jí ho připomíná. Pod potoky slz se pak skrývala její jediná vzpomínka na něj - její vlastní tvář. Rána z jeho ztráty se ani jedné z nich nikdy nezacelila a propast mezi nimi se stále prohlubovala.
Když má kamarádka dospěla, odešla do zahraničí. Osamostatnila se a došlo jí, že se jejich vztah nezmění, dokud jí nepřipomene všechno, čeho se na ní dopustila. A tak si sedla a napsala dopis. Myslela si, že to bude hned, ale nakonec to bylo hustě popsaných deset stran velkého sešitu, plných bolesti a nespravedlností napáchaných na malé holčičce. Měla toho tolik na srdci. Nakonec se podepsala Tvá milující dcera.
Listy poskládala a vložila do obálky, kterou pečlivě zalepila a nadepsala adresou. Pak ji ale naštvaně hodila do šuplíku, zabouchla ho a odešla. Tam obálka ležela několik měsíců, než ji náhodou zase objevila. Dívala se na ni, a protože už si nepamatovala, co všechno tam napsala, rozlepila ji a dopis přečetla. Pak si sedla a napsala nový. K jejímu překvapení byl o dost kratší. Spoustu věcí za tu dobu pochopila a vnitřně si zpracovala. Už jí je neměla za zlé. A tak nový dopis opět podepsala Tvá milující dcera a znovu ho uvěznila v šuplíku.
Toto se opakovalo ještě několikrát během ubíhajících let a dopis se stále zkracoval, až nakonec ve svých třiačtyřiceti letech seděla nad papírem, aby napsala poslední verzi. Trvalo jí to opravdu dlouho. Musela nad tím hodně přemýšlet, a když skončila, byla k jejímu překvapení na papíře jen tři slova.
Když mi toto nedávno vyprávěla, měla jsem husí kůži. Ušla za ta léta dlouhou cestu k sebepoznání a s ním přišlo i mnoho uvědomění. Na příští návštěvě své rodiny, když se jí její sebestředná matka zase snažila říct, jaká byla dobrá máma, se na ni láskyplně podívala a klidným hlasem pronesla ta tři poslední slova: Odpouštím ti, mami.Usmála se a chytila ji za ruku.
Její matka se vytrhla a rozčílila. Nechápala, co by jí jako měla odpouštět. A tak jí v klidu a bez emocí vyprávěla své vzpomínky a svěřila bolest, kterou v sobě léta nosila. Její matka se pod tíhou těchto příběhů rozplakala. Myslela si, že si to nepamatuje, a zdrtilo ji, jak moc svému vlastnímu dítěti ublížila.
Jejich vztah se uzdravil, protože se uzdravilo srdce mojí kamarádky. Přestože to její mámu nezměnilo, alespoň si něco uvědomila. Už jí nevypráví o tom, že byla dobrá máma a nejitří její rány. Můžou tak být spolu v klidu a užívat si jedna druhou.
Malé děti si pamatují všechno zlé, co se jim stalo. Kvůli klidu se to snaží vytěsnit, ale někde hluboko tyto vzpomínky stále jsou a dokud je nezpracují, trápí je a ovlivňují jejich život. Když už jako rodiče něco nezvládneme a ublížíme jim, neměli bychom je v tom nechávat, přestože jsme sami naštvaní. Měli bychom tu být pro ně a pomoct jim pochopit, co se právě stalo a proč. Protože děti až do deseti let nedokážou zpracovat své emoce bez pomoci.
Myslím na tento fakt pokaždé, když moje děti pláčou. Pokud jsem rozčilená moc, pošlu za nimi aspoň tatínka, aby jim pomohl se v situaci zorientovat a pochopit ji. Obě naše děti taky ví, že je zdravé se vyplakat, když to potřebují, a přitulit se, když chtějí. Pokud potřebují pomoct s emocemi, nikdy se k nim neobracíme zády a vždycky je jeden z nás připravený být tady pro ně. Ten druhý zase omluvit se, pokud je to na místě.
I naše děti se nám umí omluvit, pokud mají pocit, že nám ublížily. Platí u nás jednoduché pravidlo: Omluvit se, pomáhá.Znamená, že naše naštvání nikdy neprodlužujeme a pokud se někdo přijde omluvit, pomůže mu to k objetí a pochopení.
Taky vím, že jim v budoucnu nebudu vykládat, jaká jsem byla dobrá máma, protože nevím, čím vším jsem jim ublížila, ale vždycky budu chtít vědět, co si pamatují a jak to na ně působilo. Chci, aby nikdy nemuseli psát podobné dopisy, protože i ten můj osobní by měl kdysi dávno v první verzi velkou spoustu stran.
Všichni býváme občas nervózní a někdy máme problém s ovládnutím emocí. Je to přirozené stejně jako péče o děti a jejich zdraví. A to psychické je opravdu důležité. Ovlivňuje totiž celý jejich život.
