Článek
Kdysi jsem byla mladší a bezdětná a měla jsem tendenci ťukat si na čelo, kdykoliv jsem slyšela, jak rodiče ječí na své děti. Proč to dělají, vždyť jde určitě všechno vyřešit i jinak, domluvou nebo tak. No a pak se mi narodily děti.
Znáte to… hrají si v pokojíčku, dělají kraviny a hlasitě se u toho smějí. Až tak, že i vy se musíte smát. Jdete se na ně několikrát mrknout a vždycky prohodíte něco ve smyslu Buďte opatrní! Pak začne pláč. Přiřítíte se zpátky a začne vyšetřování. Co se stalo, jak se to stalo, proč se to stalo… Jeden brečí tak, že nemůže mluvit, druhý se krčí pod peřinou, protože něco provedl. Ani nedutá.
Věta mojí dcery je: Já ti to nechci říct, maminko! Nepomůže ani vysvětlování, že to potřebuju vědět, abych mohla vyhodnotit, jestli je to zranění vážné nebo ne. Vědomí, že něco udělali špatně a že se budu zlobit, je silnější. A tak se z relativního klidu dostaneme až do situace, kdy prostě zařvu, ať mi řekne, co se stalo. Samozřejmě, že to nepomůže a nedozvím se nic. Jediný způsob, jak něco zjistit je, vzít je do náruče, ujistit je, že je všechno v pořádku a v klidu získat potřebnou informaci. Jenomže to vždycky nejde. Když je pláč velký, ovládne mě strach a pak řvu jak tygr.
Rada nekřič na ně, raději šeptej, je to děsivější mi přijde vtipná, ale v rámci zachování zdravého rozumu mých dětí, nepoužitelná. Nepatří totiž k těm, co se rádi bojí a děsit je, nemám potřebu. U nebojácných dětí si ale umím představit, že jde i praktikovat.
Strach ale není dobrý pán. Dělá z člověka někoho, kým ve skutečnosti není. Je dobré si to uvědomit a pracovat s ním. Stále častěji se mi daří zareagovat v podobných situacích beze strachu s uvědoměním, že se nejspíš nic vážného nestalo.
Za něco jiného považuju situaci, kdy děti neposlechnou, co jim říkám. Klasika ukliďte si hračky, ať můžeme jít ven. Někdy to stačí říct jednou, někdy dvakrát, třikrát, ale když to opakuju v intervalu pěti minut hodinu, a vyzkouším veškerou možnou motivaci, nakonec zařvu. Bohužel je to moje malost, která v tu chvíli nedokáže být dostatečně trpělivá, aby našla správný stimul, ale taky je to o výchově. Děti by měly vědět, co rodiče dokážou zvládnout a co už je moc. O tom tyto jejich zkoušky jsou.
Pokud je to o vymezování si hranic, je to v pořádku. Pokud by to ale mělo být z mé strany o vynucené autoritě, vnímám to jako problém. Což ale neznamená, že ode mně neslyšeli třeba Proč? Protože jsem to řekla! Tečka, hotovo. Jo, slyšeli, ale zároveň jsem si uvědomovala, že to není fajn. Děti potřebují věci vysvětlovat. Ani my neděláme věci bez toho, abychom věděli proč.
Prakticky ve všech situacích, kdy na děti reagujeme řevem, můžeme zareagovat jinak. Je jen potřeba si to uvědomit a snažit se. Protože oni se pak snaží taky.
Nemyslím, že křičet na děti je všeobecně špatné, ale jsou prostě situace, kdy člověk ví, že to špatné bylo. Pak by měla přijít omluva. Alespoň u nás to tak je. Omluvit se dětem, je pro mnohé dospělé obrovský problém. Jsou to přece děti a ty mají poslouchat, tak za co by se měli omlouvat. Jenomže ne vždycky jsme spravedliví a pokud chceme, aby se naučili správně vyhodnocovat situace, je omluva důležitou součástí výchovy.
Přiznat svou chybu je dobré. Nikdo není neomylný a děti by to měly vědět. Pro ně jsou máma s tátou supermani, co zvládnou všechno, ale všichni víme, že to tak není. Ukázat se jim jako lidé se všemi našimi nedostatky, je v pořádku. Děti mají také nedostatky a neměly by se je učit potlačovat, ale pracovat s nimi stejně, jako my.
Výchova je zvláštní disciplína, a tak jak neexistuje stejné dítě, neexistuje ani jednotný postup na jeho dobré vychování. Co ale existuje nepopiratelně je zdravý rozum, který když zapojíme, povede nás vždycky správnou cestou.
A co vy? Křičíte na své děti?
