Článek
Řvoucí pojišťováci jak urvaní ze řetězu v Egyptě, rodiny běhající v chráněných potůčkách v chorvatské Krce, hádající se manželé snažící se nevhodně oblečení dostat do baziliky sv. Petra ve Vatikánu, zhulení mlaďoši obtěžující okolí v Amsterdamu, zamilovaní otrhávající rozkvetlé ibišky v Dubaji … takto bych mohla pokračovat asi o všech zemích, které jsem kdy navštívila. V hlavních rolích vždycky Češi. Nemůžeme se divit, že někteří už v těchto zemích slyšeli, že se nemají vracet.
Podobných příběhů je internet plný a píšou je převážně lidé - cestovatelé, kteří vědí, že aby mohli cestovat a domorodci je viděli rádi, musí se chovat s úctou k jejich zemi a kultuře. Jsou to taky Češi, jen si o sobě nemyslí, že jsou středem vesmíru, a že když jsou na dovolené, můžou si dovolit všechno. Tak jednoduché to je. Češi jsou ale známí ještě jiným nedostatkem.
Nedávno jsem si na kafi povídala s majitelem agentury zajišťující službu českých a slovenských pečovatelek k potřebným lidem do Německa. Dozvěděla jsem se od něj, že o Češky tam moc nestojí. Rozšíření jeho služeb o naše pečovatelky, byl po úspěšném rozjezdu na Slovensku další krok, ale narazil. A to přesto, že máme vyhlášenou zdravotní péči, což se o jiných evropských zemích říct nedá.
Češky jako pečovatelky se neosvědčily
Německé rodiny s jejich službami nebyly spokojené a začaly požadovat návrat ke Slovenkám. Podle nich se umí lépe vcítit do stavu nemocného a jsou ochotnější, pečlivější a trpělivější při naplňování jeho potřeb. Osobně si myslím, že to souvisí s vírou, která v naší zemi spíš pokulhává, a která má pro člověka z duchovního pohledu spoustu benefitů. Češky nejsou dostatečně empatické a ani trpělivé, ale zase musím říct, že se snaží měnit. Svědčí o tom plné semináře osobního rozvoje a počet žen v různých duchovních skupinách.
Můj kamarád mi to, co nám uvnitř chybí, popsal jako stav zdravotních sester v nemocnici, na kterých vidíte, že přestože jsou mladé, jsou už ve své profesi vyhořelé. Jsou profesně přetížené a podle toho se chovají. Řeší věci ve spěchu s neskrývaným nezájmem o nitro nemocných, často i s mírnou agresí. A to je něco, co dobře platící Němci nechtějí. Očekávají lidský přístup, klid a nadstandardní péči. Nervózní a jen finančně motivované Češky nejsou vítané.
Náš způsob chování je často nevhodný. Prostě se často neumíme chovat a proto nás nikde nechtějí. Když někam přijede deset Čechů a budou se chovat normálně, nikdo si jich ani nevšimne, ale jakmile přijede jeden problémový, zajistí pověst všem ostatním. A těžko se to napravuje.
Pokud nám jde o to být v zahraničí chtění a vítaní, měli bychom si uvědomit, že naše svoboda končí tam, kde začíná svoboda jiných. Že když nás někdo dobře platí, očekává od nás plné nasazení, a když někam přijedeme, očekává se od nás ohleduplnost k danému místu a jeho lidu.
Protože oni nechtějí nic výjimečného. Chtějí jen to, co chceme od cizinců i my. Aby se chovali slušně.
Kdybyste náhodou nevěděli jak to je, tak pravidla slušného chování je možné najít na internetu.
