Článek
Od chvíle, kdy moje holčička nastoupila do školky, byla prakticky pořád nemocná. Do té doby vůbec, takže mě příznaky její první nemoci dost zmátly. Volal mi tehdy pan učitel, že má horečku a ať si pro ni přijdu. Přiřítila jsem se do školky, a když jsem tu moji malou mátohu uviděla, zděsila jsem se. Byla celá bílá a cestou jsem ji musela nést. S miminkem v kočárku v druhé ruce jsme se došouraly domů. Uložila jsem ji do postýlky a ona téměř okamžitě usnula. Když se probudila začalo peklo.
Horečka, zimnice, pláč: Maminko, mně je špatně… Byla jak stín. Potácela se na záchod od stěny ke stěně, sotva stála na nohách. Nepanikařila jsem, tyto stavy už jsem důvěrně znala od mého muže. Zdědila jeho nemoc? Odvolala jsem ho z práce a čekala. Když se po hodině její stav nelepšil, sbalili jsme malého i jí a valili na pohotovost.
Pan doktor měl zrovna na dětském oddělení nějakou práci, takže v ordinaci nebyl. Malá se choulila tátovi v náručí celá bledá a těžce dýchala. Vysvětlila jsem sestřičce, že může mít problém na mozku, že je to akutní. Dala vědět lékaři a my čekali. Trvalo to hodnou chvíli a malé se začala vracet barva. Za chvilku začala projevovat zájem o hračky a nakonec už byla úplně v pohodě. Bez horečky, bez motolic. Prostě zdravé dítě. Když ji vyšetřil doktor, pronesl naštvaně něco ve smyslu: Obyčejná začínající viróza. Na dětském mám důležitější práci. A bez rozloučení odešel.
Tehdy se to stalo. Tehdy ve mně zakořenila myšlenka, že nikdo není důležitější než moje dítě. Když jsem se bála o svou dceru a nevěděla, co s ní je, byla jsem sobecká. Nezajímalo mě žádné dětské oddělení, prostě nikdo jiný a jsem si jistá, že to tak mají všichni rodiče.
Netušila jsem, že takto začínají u dětí virózy a věřila jsem, že právě doktoři jsou od toho, aby mi to řekli. Ale právě na místech, kde by měli být nejempatičtější a nejvstřícnější jsou často vyhořelí a otrávení z každé práce navíc.
Setkávají se s tím maminky v porodnici, u ženských a dětských lékařů a i na pohotovosti. Přestože první informace, kterou od doktorů uslyšíte je, že když u dítěte nevíte, nemáte na nic čekat a jet… když nakonec přijedete a nic moc to není, jste po zásluze potrestáni.
Na dětské pohotovosti doktoři často neřeší závažnost případů, takže když jsme jeli se zánětem spojivek, pouštěli jsme před sebe tatínka s děťátkem, které bylo v těžkém stavu a naopak, když jsme tam přijeli s dětmi v horečkách my, pouštěli nás rodiče s lehčími případy. Doktoři s tím ještě měli problém. Podle mě by se toto dít nemělo.
Pro každého tatínka i maminku je jejich dítě nejdůležitější. Přesto dokážou sami vyhodnotit situaci a pomoct, když je to potřeba. Jak to, že to neumí lékaři?
Znám desítky případů mladých maminek z celé republiky, které na pohotovost raději nejezdí. Prostě přístup doktorů nedávají. Přijde mi smutné a děsivé, že se kvůli tomu nakonec rozhodnou nechat své dítě v ohrožení, jen kvůli konfrontaci s doktorem, který je stejný člověk a nejspíš i rodič, jako oni.
Na pohotovost už tolik nejezdíme, ale když se v sobotu ráno děti probudí se zánětem spojivek, nenecháme je trpět do pondělí, abychom zašli k naší skvělé pediatře. Prostě zatneme zuby a jedeme. Děj se co děj. Vždyť ta pohotovost je od toho, aby dětem pomáhala. Tak ať pomáhá. A všem.
Protože všichni víme, že nikdo není důležitější, než naše dítě!
