Článek
Když se naše děti necítí dobře, nebo dělají věci, kterým nerozumíme, snažíme se přijít na to, proč to tak je. Když jsme problémem my, zpravidla se to nedozvíme, nebo teprve ve vypjatých situacích, kdy to bereme jako projev vzteku, nikoli relevantní informaci. Jenomže hledat vinu v sobě, by měl být základ zdravé výchovy našich dětí. Pak teprve můžeme vidět skutečný problém mladé generace a i to, že jejich psychický stav je přímo závislý na našem chování, čímž se za něj stáváme zodpovědnými.
Zrovna včera jsem měla možnost vyslechnout rozhovor dvou studentek. Bavily se o svých rodičích. Zatímco jedna básnila, jak ji podporují a chystá se kamsi do zahraničí na výměnný pobyt, druhá jí neskrývaně záviděla, protože její rodiče jsou pravý opak. Mají ale štěstí, že jí to až tak nevadí, nicméně její sestře zakázali studovat daleko od domova a jejich vztah to poznamenalo. Nezdědila totiž touhu žít na jednom místě a emoce vzniklé omezením její svobody způsobily problém.
Dnešní mladou generaci provází neustálé srovnávání s generacemi před nimi. Ano, srovnávalo se vždycky, ale dnes je to jiné. Dnes děti nejčastěji slýchají, že jsou slabé a nic nevydrží. Jenomže už nevidíme, co vlastně považujeme za slabost a jak moc přehlížíme jejich sílu.
Dnešní mladí jsou zvídaví, technicky zdatní a nejraději by se rozletěli do světa hned, jak to jde. V rodičovském domě je prakticky nic nedrží, kromě rodičů, co nemají pochopení, ale člověk se jim ani moc nediví. Vyrostli totiž v úplně jiné době. Technologie teprve začínaly a možnosti cestování nebyly zdaleka tak rozmanité a finančně dostupné, jako dnes. Jejich rozlet byl hodně omezený a tak většina z nich zůstala doma. Chybějící zkušenost a taky strach jim pak nedovolují dát svobodu vlastním dětem. Jenomže dnešní děti svobodu potřebují.
Když se podíváte nebo zavzpomínáte na své malé děti, můžete mít pocit, že je s nimi mnohem víc práce než si pamatujete, že bylo s vámi nebo s vašimi sourozenci. A nemýlíte se. Vnímají to i prarodiče. Dnešní děti jsou jiné, než jsme byli my. Mají silně zakódovanou potřebu svobody a taky sílu si ji prosadit. Když se pak setkají s nepochopením a omezeními, často sahají po radikálním řešení.
Malé děti se vztekají, diskutují a nezastavitelně vysvětlují. Ty starší pak utíkají z domu, dělají naschvály, ubližují sobě nebo jiným. Jako začarovaný se zdá být věk kolem čtrnácti let. Když se poslední dobou dívám na zprávy, je to jeden čtrnáctiletý delikvent za druhým. Kde jsou ty časy, kdy řešili jen nešťastnou lásku? Dnes stále častěji řeší vztahy s rodiči, prarodiči, učiteli, spolužáky a navíc způsobem, který je pro nás nepřijatelný. Zároveň ale ukazuje na jejich neuvěřitelnou vnitřní sílu.
Vždycky, když se stane, že některý z nezletilých komukoliv ublíží, slyším kolem sebe opovržení a průpovídky o jejich slabosti. Jenomže zapomínáme, že skutečná slabost je se věcem nepostavit. Nenechej na sobě štípat dříví… přece. Tak jdou a udělají ve věcech jasno. Samozřejmě se to dotkne těch, co jim ubližují. A my pak tápeme. Proč napadl svého otce, babičku, učitele?
Protože byli zodpovědní za jejich psychický stav. Stejně, jako jste vy zodpovědní za psychický stav vašich dětí a já těch svých. Až tak jednoduché to je.
Jestliže dítěti nerozumíme a ani se nesnažíme, vydáváme příkazy a zákazy, ponižujeme ho přístupem Vaše generace nic nevydrží, můžeme být později vděční, když nás jen vytěsní ze svého života. Nikdo nechce poslouchat, že je slaboch a už vůbec ne, když není.
Vnitřní síla je dvourozměrná a může se projevit dvěma způsoby. Buď nechá ve vypjatých situacích člověka chladným a s nadhledem, aby ji jen přešel mlčením, nebo vyvolá reakci k radikálnímu vyřešení. V obou případech jsou vnitřně silní lidé (i děti) klidní a bez potřeby se nějak výrazně bránit nebo něco vysvětlovat. Už vědí, že to nemá smysl.
Pokud proti vám vaše dítě apaticky sedí, nereaguje a jen čeká, až se vypovídáte a milostivě ho propustíte, zamyslete se nad cestou, kterou jste společně ušli, než se do tohoto stavu dostalo. Všechny ty hádky a boje před tím byly ta posilovna, která ho dostala až sem. Už se nepotřebuje obhajovat. Už nevěří, že byste ho mohli pochopit. Už nevěří ve vás a nevěří vám. Je ve dvourozměrném stavu a vy byste měli zbystřit, věnovat mu pozornost, protože tento stav může být vám nebo vašemu dítěti nebezpečný.
Je to stav, kdy ty milé a tiché děti udělají něco špatného sobě nebo někomu jinému. Je to stav, kdy se rozhodují, jak budou svůj život žít dál a jsou natolik silné, že je nezastaví nic.
Dokud na vás řvou, ještě jim o něco jde. Jakmile přestanou, jde jim už jen o sebe.
Nedopusťte, aby se uzavřeli a mluvte s nimi o jejich pocitech, o tom, co je trápí, ale i dělá radost. Projevujte zájem a snažte se poznat a pochopit své děti. Ptejte se na to, co jim vadí, co by chtěli změnit a pak se snažte. Nejspíš všechno nevyjde hned na poprvé, ale vaše selhání jim ukážou, že i ta jejich jsou v pořádku. Nesnažte se být superrodičem, ale hlavně člověkem, který je omylný, ale zároveň uznalý a schopný řešit problémy.
Opravdu nesete zodpovědnost za psychický stav svých dětí a není nic špatného na tom si to uvědomit a začít s tím pracovat. Protože ponižování a hledání externích viníků je skutečný projev slabosti.
Tak ať se nedostanete do situace, kdy bude vaše dítě silnější než vy.
