Článek
Netflix do své nabídky nedávno přidal brazilský dokument Příliš krátký život: Případ Isabelly Nardoni (Cláudio Manoel a Micael Langer, Brazílie, 2023). V necelých dvou hodinách mapuje dvouleté vyšetřování smrti pětileté holčičky Isabelly, která byla na víkend u svého otce a vypadla ze zabezpečeného okna pokojíčku v šestém patře.
Jejího otce a nevlastní matku nakonec odsoudili za její vraždu na 31 a 26 let vězení, přestože celou dobu tvrdili, a i dnes stále tvrdí, že jsou nevinní. Nutno říct, že buď v dokumentu chybí zásadní fakta, nebo proti nim neměli žádný přímý důkaz a odsoudili je na základě domněnek.
Jako první problém jsem vnímala fakt, že obviněný pár řekl vyšetřovatelům jedinou verzi příběhu, která sice údajně neseděla s tím, jak se věci ve skutečnosti mohly stát, ale zajímavé bylo, že své výpovědi nijak neměnili, jak to u těch vymyšlených obvykle bývá. I dnes, přestože by mohli hodit vinu jeden na druhého a dostat se z vězení, drží spolu a pořád tvrdí, že jsou nevinní.
Když se na dokument podíváte, můžete si všimnout spousty děr v obžalobě a vlastně i v jejich obhajobě. Přišlo mi dost zvláštní, že právník, co je zastupoval, přistupoval od začátku k jejich případu jako k prohranému. Takového právníka fakt chcete. Hrál estrádu pro média, ale právě ta mi společně se sociálními sítěmi přijdou jako dost velký problém. Vytváří totiž konspirační teorie a prezentují je jako fakta. Obrací tak pozornost veřejnosti tam, kam chtějí, a strhávají masy, které pak dokážou odsoudit člověka bez důkazů dřív, než soud a porota.
Jo, porota. Tu je taky dobré zmínit. Měla samozřejmě sloužit jako hlas lidu, ale ani člověk, kterého se věc přímo nedotýká, nedokáže mít nadhled nad smrtí malého dítěte a vycházet jen z faktů předložených u soudu, pokud k tomu nemá potřebnou průpravu. Je to emocionálně hodně náročné i pro vyšetřovatele, právníky a soudce, natož pro obyčejného člověka. Jejich zodpovědnost za život dospělého je v tu chvíli zastíněna smrtí dítěte.
V dokumentu se ukázala i vyšetřovatelská praxe. V podobných případech vyšetřovatelé z prvních stop a dojmů na místě činu vystavějí sled událostí a určí předpokládaného viníka. Pak už jen jdou za tím, aby dokázali jeho vinu. Takže nějaká presumpce neviny tam vůbec nebyla brána v potaz. Prostě si šli za svým a neštítili se ani umlčení svědků, když se jim jejich výpověď nehodila, nebo zamlčení stop, když nezapadaly do jejich teorie.
A tak jsem se při sledování tohoto případu tak nějak vznášela ve vzduchoprázdnu a čekala na nějaký usvědčující důkaz, který vůbec nepřišel. Prostě tam žádný nebyl. Ano, všechno nasvědčovalo tomu, že to byli oni, spousta věcí neseděla, a na těle holčičky byly stopy násilí, ale… Když nevíte, co a jak se stalo, jak chcete vědět, kdo to udělal?
Hned na začátku tohoto příběhu mě napadlo, a celou dobu jsem čekala na vysvětlení, jak to že tu malou nikdo neslyšel. Prostě jen dopadla na trávník. Žádný křik, žádný boj. Možná právě proto se zdálo nepopiratelné, že ji někdo vyhodil ven. Zřejmě se předpokládalo, že musela být v bezvědomí, jinak by se bránila, plakala, křičela.
Na druhou stranu to bylo pětileté dítě. Taky jedno doma mám a vím, jak reaguje v panice. Umím si představit i situaci, kdy z okna vyskočila sama, jen aby unikla hrozbě. Tak malé děti ještě nevnímají nebezpečí z výšky, navíc byla tma. Ve strachu se jen snaží uniknout, čímž dokážou být samy sobě nebezpečné. Ano, pravděpodobnost je malá, ale když není důkaz, může to být jedna z možností.
Ani námitka, že tak malé dítě není dost trpělivé, aby přestříhalo provazovou bezpečnostní síť v okně, není relevantní. Pětileté dítě dokáže soustředěně stříhat desítky minut a přestříhnout provázek pro něj není takový problém. Jsou šikovné a žádné si nezaslouží smrt, natož takovou.
Samozřejmě se mohla stát i nehoda. Mohli ji praštit, ona mohla spadnout na hranu a zůstat v bezvědomí. V takových chvílích pak můžou lidé zpanikařit a místo zavolání pomoci se snažit věc nějak zakrýt.
Zajímavé bylo i to, že když se maminka a babička holčičky dozvěděly, že vypadla z okna tátova bytu, ani jednu z nich vůbec nenapadlo, že by to nebyla nehoda. Zřejmě nebyl důvod si myslet něco jiného. Přesto je tlak médií a vyšetřovatelů a jejich teorie, nakonec otočily proti němu. Jestli právem nebo neprávem… Posuďte sami.
V životě to často funguje tak, že i když vás napadne stovka různých scénářů a máte pocit, že nijak jinak už to být nemohlo, je to nakonec ten sto první, který vás vůbec nenapadl. Co se stalo ve skutečnosti, vědí dnes už jen ti dva, co za její smrt pykají ve vězení.
Pokud vás odrazuje těžké téma tohoto dokumentu, vězte, že není emocionálně zase tak náročný. Je spíš střízlivý a věcný. Ani jako máma malých dětí jsem neměla potřebu si ho nějak vztahovat a vciťovat se do něj. Byl natočený spíš jako detektivka, ale samozřejmě smrt malého dítěte je vždycky tragédie a člověk to tak vnímá.
Když budete mít náladu na něco takového, podívejte se a sami si udělejte obrázek o tom, co se vlastně stalo nebo mohlo stát.
