Článek
Před pár dny jsem byla ve školce na přezkoušení s dcerou. Nechtěla tam být sama, tak jsem se usadila na miniaturní židličku, a zatímco si ona povídala s paní učitelkou, já jsem sledovala dění ve třídě. Děti si hrály, křičely a dováděly, bylo jich tam plno. Mou pozornost ale upoutala nejmenší plavovlasá holčička. Choulila se v koutku a sama si hrála s panenkou. Tiskla ji k sobě, houpala v náruči, hladila ji malou ručičkou nemotorně po hlavičce a láskyplně líbala na čelíčko.
Jak tam tak dřepěla, přišla mi ještě menší, než ve skutečnosti byla, až jsem se přistihla při myšlence, že snad do školky ještě ani nepatří. Když mě paní učitelka vytrhla z přemýšlení otázkou, jestli si může naše malá chvilku pohrát s dětmi, jen jsem kývla a jakmile dcera odběhla, musela jsem se na holčičku zeptat. Co jsem se dozvěděla, mě ranilo.
Malá Martinka má sotva tři roky a bývá ve školce od šesti hodin ráno až do čtyř odpoledne. Tráví tam celé dny, protože její maminka jí má plné zuby a potřebuje se jí zbavit. Nebo se takto alespoň vyjádřila paní učitelce. Přitom je doma, nepracuje a mohla by být s ní. Jenomže nechce. Zůstala jsem stát jak opařená.
Už jsem toho s dětmi a jejich maminkami zažila hodně. Pamatuju si mladou maminku, která byla nešťastná ze svého malého miminka, protože celé noci proplakalo. Nedokázala přijmout, že některé děti to tak prostě mají a je to jen období, které časem přejde. Postupně ji to od miminka odcizilo. Jiná maminka zase oslovovala svou holčičku výhradně Marie. Ano, jmenovala se tak, ale u batolete to bylo zvláštní. Znělo to k tak malému děťátku tvrdě a neosobně.
Dřív jsem potkávala frustrované maminky poměrně často, ale nikdy situaci neřešily tím, že by se dětí zbavily a flákly je k babičce nebo do školky. V naší školce je takových dětí prý ale hned několik.
Pozorovala jsem malou Martinku celou dobu, co jsem tam byla, jak s láskou pečuje o svou panenku a říkala si, že se o své děťátko stará vlastně líp, než její maminka o ni. Co se jí asi honilo v hlavičce? Možná vzpomínky na chvíle, kdy to měla doma jinak. Kdo ví, třeba se stalo něco, co tento stav způsobilo.
Možná si ji přál víc tatínek než maminka. To se stává, a když maminky nejsou připravené, často si k dítěti nedokážou najít cestu. Může jít ale taky o to, že si maminkovství a péči o miminko její maminka třeba představovala jinak. Jako spousta jiných bezdětných žen mohla vidět jen pozlátko mateřství. Jak je krásné mít miminko v kočárku a kochat se jím, když spokojeně oddychuje. Pak pro ni mohlo být překvapením, že celý den jen nespí a jak roste, stále častěji vyžaduje její pozornost.
Někdy maminku od miminka odcizí už těhotenství. Když má těžký průběh nebo komplikace a otráví ji to natolik, že ke svému dítěti otupí. Nezmění se to ani po porodu, kdy je potřeba o miminko pečovat a někdy se propast naopak i prohloubí.
Někdy je to i pracovní příležitost, co způsobí, že maminky děti odloží, kam to jen jde, a věnují se raději práci. Všechno ostatní, co odvádí jejich pozornost, vnímají jako problém. Znám dvě takové maminky a obě byly smutné, když jim děti vyrostly. Najednou k nim chtěly mít vztah, ale jejich děti už nechtěly.
Těžko říct, co maminku malé Martinky vede k tomu, že se svou holčičkou nechce být, ale nic to nemění na faktu, že ji Martinka potřebuje, a ještě spoustu let potřebovat bude. Bylo by krásné, kdyby ji její maminka pozorovala při hraní s panenkami a viděla to co já. Nacítila její lásku, kterou při péči o ně vyzařuje. Třeba by se něco změnilo. Třeba by jí přestala mít plné zuby a už by se jí nepotřebovala každý den zbavit.
Moc bych jim to oběma přála.
