Článek
Asi, že končí prázdniny, se mi před chvílí dostaly do hlavy dva příběhy z nedávné doby. První je z procházky s mou pětiletou dcerou. Byl krásný letní den a loudaly jsme se takhle ruku v ruce tady nedaleko kolem vodního biotopu. Najednou naši pozornost upoutal zvýšený hlas cizí ženy kousek před námi. Cedila skrz zuby něco na svého syna, jen o něco málo staršího než moje holčička.
Když jsme přišly blíž, slyšely jsme, jak ho peskuje Neřvi nebo ti ještě přidám. Dobře ti tak, nemáš dělat kraviny. Do toho klučík plakal a prosil ji, aby uviděla jeho bolest a rozbité koleno. Jeho naléhavé stále dokola se opakující Maminko, maminko… slyším ještě teď.
Prošli jsme kolem a já se zadívala na mou dceru. Byla jak opařená. Úplně přestala mluvit, což v tomto věku dělá, jen když spí. Čekala jsem, až něco řekne, ale ona jen usilovně přemýšlela. Tak usilovně, že se ji na čele objevila velká vráska. Věděla jsem, o co jde, a když jsem se jí zeptala, co se děje, jen mi to potvrdila. Nechápala, jak se ta maminka k tomu chlapečkovi mohla takto chovat, když měl bolest.
Nevím, jestli víte nebo nevíte, ale děti jsou velmi empatické a citlivé na bolest jiných lidí. Vnímají i tu fyzickou, ale hlavně bolest duše. Ten chlapeček byl v tu chvíli zraněný dvakrát a jí to bylo hrozně líto. Nikdy se jí totiž nic podobného nestalo. Ne, že by nespadla, to jo, hlavně, když má sandály, ale vždycky v nás našla útěchu. Pofoukat, popusinkovat, potulit, vyplakat a jít dál. Samozřejmě si i říct, že kdyby nedělala kraviny, tak by se to nestalo, ale to až jako úplně poslední.
Tady na té paní bylo vidět, jak moc zle jí dělalo, že kluk brečel. Nejraději by se propadla do země. Na dětském pláči ale přece nic špatného není. Pláčou, protože mají důvod. A na nás je, abychom ho našli, spravili a bylo zase dobře. Pláč je komunikační prostředek dětí od narození. Když nevědí, jak se vyjádřit, rozpláčou se. Pak je na místě otázka Proč pláčeš? namísto Neřvi! Ve chvíli, kdy pláčou, v sobě mají přetlak emocí a potřebují ho ze sebe dostat ven. Když ho potlačí, vnitřně jim to ublíží.
Nebojte se proto dětského pláče a neubližujte svým vlastním dětem. A neubližujte ani těm cizím. S tím mám zase jinou zkušenost.
Moc s dětmi nechodíme na koupaliště. Zatím mají neurčitý vztah k vodě, ale bylo nám tady jedno vychváleno do nebe, tak jsme ho jeli omrknout. Přijeli jsme tam a uložili se pod jeden ze vzrostlých stromů. Už když jsme přicházeli, všimla si naše malá asi sedmi trampolín. Takových těch na cvičení. A protože na nich blbla děcka, zeptala se, jestli může taky. Tak šla.
Děti se za chvíli rozprchly a trampolíny obsadila trenérka se svými cvičenkami. Volné zůstaly dvě. Na jedné z nich byla naše malá. Paní trenérka se na ni obrátila a řekla jí, že musí dolů, že jsou pro děti od sedmi let. Malé to bylo viditelně líto, ale vysvětlila jsem jí, že jestli je to tak, tak tam být nemůže. Přijala to, sedla si mi do klína a dívala se, jak holky cvičí. Na tom by nebylo nic zlého, jenomže…
Asi po minutě k té stejné volné trampolíně docupitalo sotva tříleté dítě. Tatínek ho dal nahoru a začalo vesele poskakovat. Samozřejmě ani nedosáhlo na madla, takže jsem čekala, kdy spadne. Ale paní trenérka se vesele smála a nechala ho tam. Když to naše malá viděla, schoulila se mi v náruči a rozplakala se. Mně v hlavě okamžitě vzplála ohnivě rudá otázka Kdo jsi, že ubližuješ mému dítěti?
Pro tu naši pětiletou holku to byla tak velká nespravedlnost. A když si na konci s tím prckem trenérka ještě plácla, jako že to bylo super, zvedlo to i našeho tátu. Nejsme konfliktní, takže jsme to nechali být, ale chápala jsem jeho potřebu zeptat se jí, proč se chová jako kráva. No utkvělo mi to někde v paměti a teď se to z nějakého důvodu připomnělo.
Jasně, nejsem dokonalá máma a ani můj muž není dokonalý táta. Taky děláme chyby. O to ale ve vztahu s dětmi nejde. Jde o spravedlnost a spravedliví rodiče jsme. Proto nás mrzelo, že už tak malá holčička má chápat a přijímat nespravedlnost od úplně cizího člověka.
Samozřejmě, že se člověku nemusí líbit cizí dítě, ale to neznamená, že mu může ubližovat. Dětská duše je jemná. Děti neznají nespravedlnost, dokud jim ji neukážeme. Až jim ji ukážeme, tak jí trpí, dokud jim ji nevysvětlíme. Když jim ji ale vysvětlíme, dokážou ji přijmout. A tak naše dcera v pěti letech přijala fakt, že jsou lidé nespravedliví skrze bolest jí způsobenou úplně zbytečně a úplně cizím člověkem.
Tak a teď si ty dva příběhy nasaďte na své vlastní děti.
