Článek
Jmenuje se Ztratil se pes (režie Stephen Herek, USA, 2023) a na Netflixu jsem na něj narážela už nějakou dobu. Jen furt nějak nebyla ta správná nálada. Bylo mi jasné, že mě zasáhne a taky že jo, ale překvapivě ne, až tak samotným příběhem pejska. Odrážely se v něm totiž rodinné vztahy, nepochopení, soudržnost i vzpomínky a všechno takto dohromady to dalo pěknou řádku silných momentů.
Příběh byl vlastně spíš o mladém klukovi Fieldingovi (Johny Berchtold), kterému se blížil konec školy, a on netušil, kudy se v životě ubírat dál. Po rozchodu s přítelkyní se cítil osaměle a tak se vydal do nejbližšího útulku pro pejska. Na první pohled se zamiloval do světlého štěněte a dal mu netypické jméno Gonkr (možná psáno Gongr). Od té chvíle byli kamarádi doslova na život a na smrt.
Po ukončení školy se musel Fielding vrátit k rodičům a ti z jeho čtyřnohého kamaráda nebyli zrovna nadšení. Nelíbilo se jim, že je Gonkr zvyklý na volnost, ale nezbylo jim, než se s tím smířit. Navíc Fieldingův táta (Rob Lowe) měl o synovi vlastní představy a dával mu často najevo své zklamání z jeho způsobu života. Gonkra si ale nakonec oblíbil, stejně jako jeho máma (Kimberly Williams-Paisley). Pejsek se tak stal plnohodnotným členem rodiny a všichni se mu s láskou věnovali.
Jednoho dne si všimli, že je viditelně unavený a bez zájmu, až zkolaboval. Scéna, kdy Gonkra jeho rodina přiváží na veterinární kliniku na mě působila, jakoby tam přivezli malé dítě. Stejná hloubka, stejná bezmoc. Nemluví, nemůže říct, co ho bolí. Úplně mě konsternovala a tvůrci jí uměli dodat na vážnosti.
Gonkrovi diagnostikovali nemoc, na kterou by bez léčby zemřel. Od té chvíle musel pravidelně každý měsíc na injekci. S ní žil plnohodnotný život, bez ní by nepřežil. Nakonec ale doplatil na svou volnost. Při procházce v lese se zaběhl a ztratil se. Pro Fieldinga to byl šok a nechtěl se s jeho ztrátou smířit. Všichni začali podnikat různé kroky, aby psíka našli, protože bez další injekce mu zbývalo jen pár dní života.
Od této chvíle začal být film hodně intenzivní. Objevovala se v něm řada rad a způsobů, jak je možné ztraceného pejska hledat. Od sociálních sítí a oblastních médií, přes osobní kontakt s různými organizacemi a lidmi, až po využívání pachových stop, což mě zaujalo nejvíc. Zároveň se do něj promítala vzpomínka na ztrátu jiného pejska a hluboké trauma s tím spojené.
Ale jak se říká Všechno zlé je k něčemu dobré. Čas, společné strávený s Fieldingem při hledání Gonkra, přinesl tátovi to, co jeho syn potřeboval a názorně ukázal, že rodiče často dochází hlubokých uvědomění o svých dětech skrze úplně někoho jiného. Bylo fajn si to připomenout.
Na začátku jsem tomuto filmu musela dát trošku času. Na můj vkus se rozjížděl pomalu a nebyl mé věkové kategorii úplně blízký, ale pak mi došlo, že je to přece rodinný film a tím pádem je určený hlavně dětem. Po jeho shlédnutí musím říct, že byl docela výjimečný. Plný soucitu a pochopení, soudržnosti a pomoci. Pro děti byl přínosný právě tím, že ukazoval způsoby, jak najít ztraceného pejska a připomínal, že taková událost není ničí vina. Uvědomění v něm vůbec hrála velkou roli a za mě jsou pro děti důležitá. V určitém věku jsou pro ně totiž všechny věci hrozně zásadní.
Nakonec se Gonkr našel téměř dvě stě kilometrů daleko od místa, kde se ztratil. Přestože byl nemocný, dokázal se dostat k lidem a oni mu pomohli domů. Nástěnka lidských hrdinů se za tu dobu zaplnila po okraj a tím největším se pro rodiče stal jejich syn, kterého hledání pejska málem stálo život. A to je to, co jsem vám neřekla.
Hele, pusťte si ho. Věřím, že se vám bude líbit a třeba si taky i něco uvědomíte. Najdete ho na Netflixu, vyskakuje i na dětských profilech. Užijte si ho.
