Článek
Když se holky snaží otěhotnět, byly by nejraději, kdyby se to stalo hned. Většinou to ale hned není, tak dělají psí kusy, aby to urychlily. Dneska už na to existují skvělé byznysy, tak proč jim nedat vydělat. Většinou se to nakonec povede a hurá, bříško je tu. Jenomže s ním i zvláštní stavy, které se jim nelíbí. Ani jíst jim nechutná, ani spát jim nechutná… Už aby byl konec.
Na konci těhotenství se mámy cítí nepohodlně, tak už se těší, až bude miminko venku. Jakmile přejde termín porodu, klidně se, dle babských rad, tráví ricinovými koktejly, jen aby ho dostaly ven. Když už je venku, ještě si ho ani pořádně neprohlídnou a už ho trápí ležením na bříšku, aby včas začalo pást koníčky, bez ohledu na to, že se mu to nelíbí a pláče. Je to přece potřeba. Nechejte ho vyřvat, hlavně neutěšovat, aby nebylo rozmazlené! Řešení na všechno, platí hlavně při usínání.
Když už podle plánu pase, je čas na přetáčení, tak s ním každý den řádně pomotat po posteli, až se z toho poblinká. Už to dává samo, na řadě je lezení. Nejvyšší čas, všude to píšou, tak honem najít, co by pomohlo, aby se co nejdřív odpíchlo od země.
Jakmile už řádně šmejdí na čtyřech, začínají nervy. Japato, že ještě samo nesedí, když sousedovic Radovít už sedí? Honem ho obložit polštáři. Není přece možné, aby na to jeho tělo ještě nebylo připravené, když Radovítovo už je. Je přece lepší. Hlavně aby nezaostávalo. Sedíme! Paráda. Tak chodit. Šup. Musíme předběhnout Radovíta. A sotva se na chatrných nožičkách, které ještě mají problém unést jeho váhu, postaví, rychle do capáčků a nejlíp hned do Krkonoš na tůru. Tolik jim to přece chybělo.
Miminku začíná trápení ve špatně navržených krosnách, v nejhorším případě za rozkrok pověšené v jakýchsi visítkách na břiše pyšného táty. Ani pomyšlení na to, že by z toho kluk jednou nemusel mít děti. Když už z něj tátu bolí záda, je na čase, aby začalo tůřit samo. Jenomže prcek se bojí a nechce se pustit židle. Co by mu asi pomohlo? Budou si ho mezi sebou posílat. Je sranda, když hned spadne na zadek a nezdá se, že by ho to bolelo. Nikdo neví, že ještě nemá vyvinutý nervový systém a bolest cítí úplně jinak. Konečně se, po všem tom tlaku rodičů a okolí, slavnostně pustilo a udělalo pár samostatných kroků. Tak kdy už začne běhat? A co to kojení? Na to už je velké. A plínky ještě má! No to je hrůza.
Vymýšlí, motivují, tlačí, nalhávají, někdy i sílu uplatní, jen aby už bylo bez prsa a bez plín. No co? Je malé, nerozumí tomu. Ty vado a co ten dudlík? Ten musí dát pryč. Ten už je teď ostuda. Zkusí mu ho dvakrát nedat, ale ten řev se nedá poslouchat. A tak zase nalhávají a tlačí, až se jednou trefí a je bez dudlíku. To už by mělo začít mluvit, ne? Tak do toho. Máma, táta, bába, děda… Dva roky a nemluví. Tak to přece nejde dělat. Tož logopédii. Rychle, MUDro.
Hurá, mluví, chodí na záchod, umí se obléct a všechno, co už má umět. No byl to boj. Sice mají ještě druhé miminko, se kterým je máma doma, ale systém velí do školky, tak jdeme. Ráno musí brzy vstát, za každého počasí jít mezi lidi, kteří se mu nelíbí. Každý den tam pláče, chybí mu máma, jeho hračky i postýlka na spaní, ale kdosi kdysi řekl, že už je dost staré na separaci a zvládli to všichni, tak to zvládne taky. Odpoledne mámu raději nezajímá, jak se mělo, protože co kdyby řeklo, že už tam nechce. To slyšet nepotřebuje.
Ve školce si nakonec zvyklo. Je jedno, že ho permanentní stesk citově otupil. Ono to není jak poznat a většina rodičů to ani poznávat nechce. Prožili přece stejné dětství a nijak se to na nich nepodepsalo. Opravdu? Nebyli by ke svým dětem citlivější, kdyby je jejich dětství neotupilo? Většina lidí si tu dobu nepamatuje. Tak jedeme dál. Něco, co už si všichni pamatují. Škola.
Dítě teď zná jen stres. V noci, aby ráno nezaspalo, ráno, aby přišlo včas, přes den, aby nedostalo špatnou známku nebo napomenutí, odpoledne, že si nemůže hrát, musí dělat úkoly a učit se, případně stihnout kroužek a být v něm nejlepší, večer zase díky nervózním rodičům, které tento styl života ubíjí. Už aby byl víkend. Běda, když má rodina nějaké další (třeba finanční) potíže. To je potom peklo i o víkendu. Nikdo si ho nevšímá, na nic se ho neptá, jen ho tlačí do nejlepších výkonů. Rodiče se hádají, a tak se raději zavře do pokoje a tráví čas samo, nebo utíká za kamarády a chytá se různých part. A zase neděle a ta debilní škola. Už aby bylo dospělé.
Základka a střední škola se téměř v ničem neliší, pořád jen tlak na výkon dítěte. Žádný zájem o rozvoj jeho osobnosti, talentů a toho, co ho baví. Nejspíš by se spokojilo s dvojkama-trojkama a třeba by mu nedaly ani tolik práce. Ale ten Radovít… Dvakrát v roce peklo kvůli vysvědčení. Spánku má stále míň, když chce stihnout i to, co dělá rádo.
Jakmile je trošku jiné, bývá ve škole šikanované. O tom se ale s rodiči nemluví. Táta říkal, že přece není žádný slaboch. Vyřeší si to samo. Snad. Je z toho všeho stále unavenější a vyčerpanější, tím pádem nervóznější a cítí se pořád dospělejší. S tímto nákladem míří do puberty.
Jak je možné, že když už je skoro dospělé, musí čelit zákazům a příkazům bez jakéhokoliv vysvětlení? Dokud tady bydlíš, budeš se chovat! Je už velké na dítě, ale ještě malé na dospělého. Tak kdo vlastně je? Má se připravovat na život, ale nikdo ho nepřipravuje. Hlavně, aby odmaturovalo a nejlíp šlo na vysokou. Nějaký inženýr nebo doktor by se hodil. Jedno, že ho to nebaví. Bude ho to bavit, až mu to bude vydělávat peníze! Ještě rodičům jednou poděkuje. Oni ví přece nejlíp, co je pro něj nejlepší. Hotovo.
Dál už se mi to ani nechce psát. Neskrývané zklamání, když z něj ten doktor nebo inženýr není, a běda, jak neví, co se svým životem. Dnešní doba to totiž umožňuje, ale rodiče měli ve svém životě vždycky jasno a ono je přece po nich. Dobře, když už z něj nic nebude (uznávané cokoliv se už pak nikdy nepočítá), tak ať se aspoň vdá/ožení a založí rodinu. V pětadvaceti akorát. A tak dítěti schválí aji partnera, se kterým si sice nerozumí, ale dá jeho životu aspoň nějaký smysl. Následuje svatba, do které nemůže mluvit, protože na ni nemá a platí ji rodiče. No a po svatbě je akorát čas, aby mělo dítě svoje vlastní dítě a … kolotoč se roztáčí zas.
