Článek
Příběhy podle skutečnosti mám ráda. Mají hloubku, jelikož je napsal sám život a ten nedává nic zadarmo. Tento film jsem téměř od začátku do konce probrečela. Jsem totiž máma a jen představa toho, co musela matka Jessicy prožít, je pro mě náročná.
Film Dívka a moře (režie Sarah Spillane, Austrálie/USA, 2023 ) není úplně z těch, které si podle názvu člověk pustí na první dobrou. I před mýma očima se v nabídce Netflixu nějakou dobu jen míhal. Až tak dlouho, že jsem se teda nakonec podívala, o čem že to je a teprve popisek mě zaujal. To jsem ale netušila, co mě čeká.
Zařadila bych ho do škatulky Rodičovské peklo. Ne proto, že by byl špatný, naopak je skvělý, ale zasahuje mámy a táty až do hloubky jejich duše. Představa, že by moje holčička strávila v době, kdy byla ještě dítě, skoro rok někde sama, navíc vystavená přízni a nepřízni přírody, je pro mě prostě silná.
Přestože byla ve filmu příroda vyobrazena většinou jako klidná a přátelská se všemi jejími krásami, byly tam i chvíle, kdy Jessica prožívala bouře nebo dlouhé dny trvající bezvětří. Nemohla plout a jen hlídala, aby ji proudy neodnesly, kam nemají. Tyto náročné situace měly samozřejmě vliv na její psychiku a zažívala stavy, jaké mi popisoval člověk, co strávil nějaký čas úplně sám ve tmě. Jsou to náročné okamžiky naprosté samoty a konfrontace sebe se sebou. Člověk je normálně nezažije a pokud je nezná, není na ně připravený.
Jedinou vzpruhu, kterou na své cestě Jessica měla byl satelitní telefon, přes který komunikovala se svou rodinou a věčně mrzutým trenérem (Cliff Curtis) a blog, kam natáčela realitu všedních dnů na moři - hygienu, vaření, úklid, rybaření, navigaci a kouzelné západy slunce. Byla soustředěná sama na sebe a netušila, co prožívá její rodina. Podpořit dítě v tak velké věci není sranda. Může to být pohodička, ale taky to může být plavba na hraně života a smrti. A ta její i byla.
Já a můj muž jsme také rodiče praktikující podporující výchovu, naše děti jsou taky na domácí škole, podobně jako Jessica, a vědomím jsem v naší rodině silnější rodič já, ale taky jen do doby, než jde do tuhého. Pak přebírá tuto roli náš táta a podrží celou rodinu přesně jako ve filmu. Možná proto mi byl film tak blízký, ale ono stačí jen mít děti, abychom prožili vážnost celé situace a buleli už od chvíle, kdy holka odjíždí. Loučení s dětmi je síla, ale při takto náročné zkušenosti to může být to nejmenší. Možná i ve vás na pár dní zůstane obraz, kdy se skoro už doma ocitne Jessica pod vodou. Já ten obraz nemohla dostat z hlavy hodně dlouho.
To, že je film podle skutečnosti neznamená, že člověk ví, jak dopadne. Když příběh neznáte, do samého konce nevíte a já viděla už hodně skutečných příběhů, které dopadly blbě. Život takový je. Takže když šlo do tuhého, modlila jsem se ke všem svatým. Přece ta holka neumře takový kousek od domova. A co když jo?
Pokud jste film ještě neviděli, příběh neznáte a chcete si ho užít se vším všudy, přestaňte tady číst, a běžte si ho pustit. Je natočený opravdu moc hezky. Nedokážu sice říct, jestli se stal opravdu až tak, tvůrci mohli věci pozměnit, ale na prožitek to nemá vliv.
Když jsem na začátku zmínila, že byla tato plavba pro Jessicu osudová, myslela jsem tím, že jí změnila život. Tento film je totiž natočený podle knihy, kterou po návratu napsala. Jako autorka se v roli poradkyně účastnila natáčení. Stala se z ní spisovatelka, krom jiného, a dál na své lodi brázdí oceány. Už ne na Pink, ta je umístěna v muzeu a doma má jen její repliku z filmu, ale to nevadí. Na další takovou cestu bude stejně potřebovat mnohem větší loď. Chtěla by ji totiž absolvovat s přáteli a zastavit se na místech, které při první plavbě musela minout, aby dosáhla světového rekordu.
Její plavba ale nakonec podmínky pro světový rekord nesplnila, byla o něco kratší, takže v Guinnessově knize rekordů není. Přesto se v očích veřejnosti stala nejmladším člověkem, který obeplul svět. Překonala ji až o dva roky později o půl roku mladší Nizozemka, kterou v knize rekordů taky nenajdete zase z jiných důvodů.
Ve filmu se Jessica s lodí otočila jen jednou, ve skutečnosti to bylo ale několikrát. Tíhu takových prožitků si člověk vůbec neumí představit. Co jsem na tomto filmu ocenila nejvíc, byl moment, kdy po poslední bouři volá rodině. To, jak zahrála australská herečka Teagen Croft moment duchovní čistoty, která po přežití vlastní smrti přichází, byl pro mě zážitek. Sálal z ní vnitřní klid a smíření s Bohem a přírodou. Je to stav, který člověk prožije opravdu jen jednou za život a navždy ho to změní.
Napište mi do komentářů, jestli jste film viděli a jak působil na vás. Co si o něm myslíte? A pokud si rádi povídáte o filmech a necháte si i nějaký doporučit, sledujte mě. Těším se.
