Článek
Na záležitosti kolem víry nebo výchovy, nereagujeme, protože vyžadují změnu. Chtějí po nás, abychom si něco uvědomili a následně náš život změnili. Abychom vystoupili z naší komfortní zóny a přizpůsobili se novým uvědoměním. Jenomže jsme pohodlní a dělat změny se nám nechce. Každá změna totiž znamená práci na sobě.
Když se to týká jen života podle víry, dá se to pochopit, ale u vlastních dětí?
Rodičovství je celoživotní práce s doživotním vzděláváním. Mezi rodiči a dětmi neustále vznikají interakce, které nám dávají možnost, si něco uvědomit a udělat líp. Je škoda, že toho nevyužíváme k vlastnímu růstu jen proto, že podléháme pocitu, že tak, jak to děláme, to stačí a líp už to neumíme. Protože umíme. Když chceme.
Budu se opakovat, ale není nic důležitější, než naše děti. Jsou naše budoucnost a měly by být co nejlíp připraveny na život. Opravdu bychom jim měli věnovat pozornost a snažit se je připravit na dnešní svět.
Nejde o to, aby člověk inklinoval k nějaké církvi, přebíral její učení a lámal ho do dětí. Jde jen o to, aby věřil sám sobě, ve svůj vlastní úsudek a sílu věci měnit. Jde o ochotu nad věcmi přemýšlet a dělat změny na základě nových závěrů. Protože, když člověk přemýšlí, nalézá nové informace, ze kterých pak vyvozuje jiné závěry než, na kterých stavěl do teď. To jde ale pouze ve chvíli, kdy chce. Kdy se k tomu rozhodne. Osobně toto vnímám jako jednu z důležitých známek inteligence.
Je přece hloupost udělat si na věc jediný názor a za něj se bít celý život, bez ohledu na to, že byl už mnohokrát vyvrácen. Chápu ale, že pro slabší jedince může být problém přiznat, že se mýlili. Hodně lidí se neumí s věcmi jen tak srovnat a stydí se za vlastní chyby. Je pro ně jednodušší na nich trvat. Věci se v životě ale neustále mění a s tím i informace o nich. Víra není o slepém následování, ale o sebedůvěře a sebelásce.
Rodiče, kteří věří ve svůj vlastní úsudek nad svými dětmi přemýšlí stejně, jako nad sebou. Snaží se nalézat cesty, jak jim pomoct s problémy, co právě řeší. Nemusí se o výchově radit s nikým radit, protože vědí, že řešení je na dosah. Stačí o něm jen přemýšlet a ono přijde.
Třeba o tom, jak je možné, že jednou je pro nás naše dítě nejúžasnější na světě a jindy je na zabití a stojí v koutě s cedulkou Na prodej. Přitom třeba udělalo stejnou věc. Jak je možné, že nás naše děti v jednu chvíli nadchnou a vzápětí naštvou?
Už když si tuto otázku položíte, je z ní patrné, že na vině není dítě. Ten rozkol je v nás. Konkrétně v naší neschopnosti se ovládat a reagovat na stejnou věc stejně. I to způsobuje nedostatek víry.
Věřící člověk, ne v boha, ale sám v sebe a svou sílu, vnímá také víru svých dětí. Uvědomuje si, že všichni jsme jedno a máme stejná práva. Je pro něj mnohem snazší vidět chybu v sobě a pracovat s ní. Je snaživý a zpravidla dosáhne změny v poměrně krátkém čase. Dokáže své emoce ovládnout a uvědomovat si skutečnou situaci.
Nevěřící naopak mnohem častěji svým dětem ubližují. Nechávají se ovládat emocemi a situacemi. V nejhorším případě i jinými lidmi a to je čisté zlo. Ztrácí tak vládu nad svým životem a pevnou půdu pod nohama. V některých situacích se stávají opravdu zlými, a když tento stav přijmou za vlastní a smíří se s ním, vychovávají poznamenané děti.
Ty nenesou svá stigmata ani tak na těle, i když někdy taky, ale spíš na duši. Tam to ale není vidět, a tak jak to nevidí okolí, nevidí to ani jejich rodiče. Ti nevěří sami v sebe, jak by mohli pomoct věřit svému dítěti? Nepřemýšlí nad svými možnostmi, jak by mohli přemýšlet nad možnostmi dětí?
Mám velké štěstí, že i když občas spadnu na temnou stranu, vždycky vstanu a jdu zpátky za světlem, ale všichni to takto nemáme. Proto mě mrzí, že tolik dětí vychovávají nevěřící rodiče, protože je učí v sebe taky nevěřit. A tak to jde generacemi stále dokola.
Sem tam se najde někdo, kdo vystoupí z řady a snaží se najít svou sílu a víru. Jsem ráda, že se to stává stále častěji, problém je ale v tom, že tito rodiče nehledají sílu v sobě, ale v berličkách - v různých kurzech, které dávají návody, čímž nedávají možnost přijít si na věci sami. Lidé pak mají pocit, že jim někdo řekl, co a jak mají dělat, a buď změnu nepraktikují, nebo u ní nevydrží, i když třeba funguje.
Když chce člověk něco změnit, najít nový pohled nebo začlenit nový přístup, potřebuje to dokázat první sám u sebe. Až pak to teprve může chtít po dětech. Ty to totiž první musí vidět. Jen těžko naučíte dítě milovat knížky, když je sami nečtete.
Můžete se ale začít snažit najít svou víru v sebe a své schopnosti. Začít nacházet své lásky a plnit si sny. Ukázat dítěti, že má nad svými životem moc, kterou mu nikdo nemůže vzít. Tak, že to uvidí na vás.
