Článek
Udělali jsme si s dětmi výlet do vzdáleného nákupního centra. Když jsme si po pár hodinách řekli, že jsme nabaženi a můžeme jet domů, svíralo v ruce každé naše dítko novou malou hračku. Těšili se z ní a hráli si spolu při čekání na zastávce trolejbusu. Zbývalo jen pár minut do jeho příjezdu, když přišla o holích cizí stará paní a namířila si to přímo k lavičce, kde děti seděly.
Jakmile jsem ji uviděla, požádala jsem je, aby udělali místo a ona se s poděkováním a vřelým úsměvem posadila vedle nich. Zpovzdálí jsem sledovala ty malé nejisté pohledy a těšila se ze zájmu, který paní projevila o jejich hru. Samozřejmě ji zahrnuli informacemi, a když jsem slyšela našeho čtyřleťáka vyjmenovávat všechny psíky z Tlapkové patroly, neubránila jsem se dojetí.
Paní seděla a opravdu pozorně poslouchala. Možná pohádky znala od svých vnoučátek, těžko říct, ale pokud ne, nedala to na sobě znát. Bylo to jako nějaké kouzlo. V tu chvíli pro ně byla součástí party a vneslo to něco krásného do dalších pár chvil všech, co to viděli.
Docela nedávno jsem zaznamenala informaci, že někde byla pozastavena stavba domu pro seniory, protože měl stát příliš blízko dětských institucí. Tato situace mi to připomněla. Taky to, že existuje velmi mnoho starých lidí právě v domovech, kteří nemají nikoho, s kým by se potěšili. Znám hodně rodičů, co přežili své děti, což je svým způsobem odsuzuje k osamělosti.
Proti tomu ale stojí úžasné projekty maminek, které se svými malými dětmi navštěvují domovy pro seniory a tráví tam čas. Děti tak získávají nové babičky a dědy, a oni zase jejich dětskou čistotu a radost.
Osobně si nemyslím, že by staří lidé měli být izolováni od nejmladších generací a ani to, že by děti neměly vidět stáří. Stárnutí je přirozené a nemine nikoho z nás. Jednou taky budeme staří a jsem si jistá, že se budeme chtít těšit s vnoučaty a pravnoučaty. Musí být bolestné, být na sklonku života, kdy už si člověk potřebuje užívat každé vteřiny, odseparováni od čisté lásky a bezprostřednosti malých dětí.
Co je špatného na tom, že děti uvidí sedět na lavičkách vedle školy nebo školky staré lidi? Nebo na tom, že se senioři budou moct dívat, kolik mají dnešní děti po škole energie a jak si hrají?
Třeba to dnešní mladé generace přiměje chovat se k sobě líp, když je budou sledovat starší. Věřím, že cítí jejich přirozenou autoritu, co s věkem přichází.
Třeba jim přiblížení se k moudrosti stáří pomůže pochopit své rodiče.
Osobně si myslím, že spojení dětí a seniorů může přinést mnoho dobrého, protože lidé, kteří jsou dnes na sklonku života, vyrůstali v poválečné době, kdy všeho bylo málo a na příděl. Byli součástí vzniku všech technologických vymožeností a jejich uvádění na trh. Na rozdíl od dnešních generací, pro které se technologie budou už jen rozvíjet, oni stáli na samém počátku a rozhodně mají o čem povídat.
Dát dětem šanci toto všechno slyšet, je ten největší dar, jaký jim můžeme dát.
Dozvědět se, jak to bylo dřív, kdy děti měly na hraní jen káču a tahacího kačera nebo vyřezanou panenku případně koníka, svítily si svíčkami a petrolejkami, chodily do školy i několik kilometrů pěšky v zimě v létě, přikládaly do kamen a ze všeho nejvíc se těšily na vánoce, ne proto, že dostaly dárky, ale že je prožívaly v tradicích a v lásce.
Dětství a životy dnešních seniorů byly kdysi těžké, ale pro dnešní děti jsou zvláštně přitažlivé. Byla to úplně jiná doba. Taková ta, co ji znají z pohádek, kdy Anče vařila kyselo, co bylo moc kyselé, dětí byl doma tucet a paňmáma prala na dvoře plném slepic a hus v neckách na valše.
Navíc toto všechno mají naši pamětníci vepsané ve tváři. Ve vráskách a v očích, které se rozzáří kdykoliv mají možnost zavzpomínat a o svém životě dětem vyprávět.
A nejenom dětem.
Vím to, taky mi babička a děda ještě nedávno vyprávěli a bylo to kouzelné.
