Článek
Když jsem se nedávno potkala po nějaké době s kamarádem, stočil se náš rozhovor i k blížícímu se 35. výročí sametové revoluce.
„Však jsem taky cinkal,“ svěřil mi s neskrývanou jedovatostí a div nezalezl pod stůl.
„A?“ chtěla jsem znát podrobnosti.
„Ani mi to nepřipomínej.“
A tím náš rozhovor skončil. Víc jsem se neptala. Bylo mi jasné, že ví.
Že se k němu taky dostaly informace, které několik let poté prosákly do médií. Milá sametová revoluce byla totiž dohodnutá a všichni ti studenti a dospěláci, co se radovali z vítězství, byli v podstatě podvedeni, napáleni a zneužiti. Ale…
Za to, co děláme, bychom se nikdy stydět neměli. A už vůbec ne, když jsme neměli, a v tomto případě ani nemohli mít, všechny informace. Taky jsem nadšenec a vím, jak člověka dokáže strhnout víra a myšlenka na změnu, po které touží.
To napětí, které v naší zemi tehdy panovalo, zkonstruované nebylo. Lidé byli nespokojení, cítili se v moderní době utlačovaní a nebylo divu, že se bouřili. Chtěli říct, co mají na jazyku, cestovat a poznávat svět, chtěli mít plná břicha všeho, co znali jen z vyprávění těch, co měli známé za hranicemi.
Je jen škoda že ta pravda, co měla vítězit, nakonec nezvítězila. Že to všechno bylo připravené a udělali z lidí blbce.
Dnes se za to stydí velká spousta lidí. Hlavně proto, že se znovu objevuje cenzura, zase si nemůžou říkat, co chtějí a jejich životy nejsou takové, jak si tenkrát představovali. Můžou se cítit trapně. Změnilo se toho sice hodně, ale jen málo k lepšímu. To ale přece není důvod si něco vyčítat.
Je jedno, co se tenkrát stalo. Důležité je, co je teď. A teď můžeme žít životy podle našich představ. Máme možnosti, a když se snažíme, zpravidla svých snů dosáhneme. Je spousta příležitostí, které stačí jen využít a nové generace už nejsou tak ustrašené. Mají šanci měnit věci k lepšímu, tak jak to chtěli i jejich rodiče.
Nikdo se nemusí stydět a ani by neměl. Každý se přece může zmýlit. Navíc převrat v 89. byl vážně potřeba.
A to, s čím se potýkáme dnes, už mají na svědomí ti, co přišli po něm.
