Článek
Už jsem byla rozhodnutá. Bylo mi 34 a život mě vedl do náruče mužů, se kterými jsem děti vážně nechtěla. Na jednom zanechala neblahou stopu bývalka, další byl kriminálník, jiný kandaulista a psychopat, poslední se stále hledal a dodnes nenašel. Žádný pevný základ pro rodinu jsem v nich neviděla, a tak jsem to s dětmi vzdala.
Tehdy mi došlo, že to opravdu důležité v životě ženy nejsou děti, ale muž. Takový, který jí dá pocit, že mít s ním dítě má smysl. Protože přestože se říká, že děti máme na celý život, zatímco partner může odejít, není to tak úplně pravda. Bezpochyby budeme celý život jejich biologickými rodiči, to ale neznamená, že nás budou chtít ve svém životě, až se o tom budou moct svobodně rozhodovat. Záleží na křivdách, kterých se na nich v dětství dopustíme a jednou z těch nepřekonatelných pro ně může být i rozvrácená rodina.
Když žena upřednostní děti před skutečnou láskou a pevným vztahem, otěhotní zpravidla s mužem, který nakonec odejde. Nebo od něj odejde ona. Jejich vztah skončí a ať se k sobě nakonec chovají jakkoliv, ovlivní to životy jejich dětí.
Za úplně největší zlo osobně považuju střídavou péči. Mám pocit, že zdravý selský rozum nic takového nemůže dovolit, ale zřejmě je ho kolem nás málo. A tak nakonec děti pendlují mezi rodiči - týden dva tady a týden dva tam - i úplně malá miminka. Zpravidla toto nevychází z návrhu matky, která má přirozenou potřebu mít děti u sebe, pečovat o ně a chránit je. Takže když už není soudný otec, měl by být soudný soud, respektive zákon. Jsem taky máma a myslím, že dokud se děťátko nedokáže rozhodovat samo, mělo by být v péči matky.
Stejně špatně mi přijde rozhodnutí partnerů, že vedle sebe budou žít, dokud nebudou děti větší a pochopí to. Narovinu, rozdělení rodiny děti nepochopí nikdy, protože to chápat prostě nechtějí, a čím starší jsou, tím horší to pro ně je. Děti chtějí úplnou rodinu a vidět lásku mezi rodiči. Vidím to na svých dětech. Nedávno mi šestiletá dcera řekla: Maminko, vy se máte s tatínkem rádi, protože se pořád pusinkujete. Co asi vidí děti z rodin, kde vedle sebe rodiče jen žijí?
Jsem taky dítě z rozvrácené rodiny. Můj tatínek byl alkoholik. Rodiče se rozvedli, když mi bylo stejně, jako mé dceři, a bylo to to nejlepší, co pro mě mohli udělat. Měla jsem v životě obrovské štěstí, že mi moje maminka dokázala přivést nového tatínka, který mě bere jako vlastní a rozdíl mezi mnou a bráchou, který je jeho, žádný nedělá. Když rodina funguje a dítě je milované, není pro něj až tak důležité, s kým žije, když je malé. Problém to bývá, až je větší. Přesně v té době, kdy už to v mnoha rodinách, po letech snahy přežívat vedle sebe, bouchne a dojde na rozvod.
Proto mi přijde mnohem důležitější upřednostnit před dětmi trvalý a láskyplný vztah s mužem. Počkat si a najít toho pravého. Oboustrannou lásku na celý život nebo aspoň na hodně velkou část.
Svého muže jsem poznala, když to měl v sobě vyřešeno stejně jako já - děti NE! Prožili jsme spolu krásných pět let v lásce a nepřetržité zamilovanosti. Poslední rok jsme ale o dětech mluvili stále častěji, až jsme si přiznali, že je spolu chceme. Že je náš vztah dostatečně pevný, abychom je mohli mít. Bylo mi už 38 let, ale musím říct, že to za čekání stálo. Byla jsem vděčná, že jsem neměla žádné pouto k bývalým partnerům.
Jak poznat toho pravého nebo pravou?
Za svůj život a několik nevydařených dlouhodobých vztahů jsem vypozorovala, že abyste poznali toho pravého partnera, je potřeba vědět, jakého člověka vedle sebe chcete. Protože když budete vědět toto, budete i přesně vědět, jakého nechcete. Jakmile se pak projeví tímto směrem, prostě ho necháte jít.
Nad každým nedostatkem svého životního partnera (partnerky) se zamyslete a položte si otázku, jestli to, co dělá, dokážete zvládat s klidem po zbytek života. Pokud ne, řekněte mu to hned. Nejhorší je čekat, že mu to dojde a změní se. To se nestane. Naopak to, jak na vaši informaci zareaguje, by mělo být určující, zda ve vztahu zůstanete nebo ne a jestli přijdou děti.
Pokud mu na vás a vašem vztahu bude záležet, udělá všechno pro to, aby své návyky upravil tak, aby pro vás byly přijatelné. A stejně by se měl projevit on, když se mu něco nebude líbit tak, že to nedokáže zvládnout dlouhodobě. Jedině tím, že se budete vzájemně snažit být pro toho druhého lepšími, budete žít v harmonickém vztahu, do kterého můžete s důvěrou přivést děti. Tím ale nemyslím, že budete chtít svého partnera násilně změnit. Toho pravého by měl člověk milovat takového, jaký je. Témata k rozhovoru pak bývají spíš drobnosti.
Pamatuju si jeden zvyk mého muže. Na začátku vztahu, když jsem před něj postavila talíř s jídlem, aniž by se ho dotkl řekl, že už je přejedený. Byla to jen tři slova, která ve mně postupně začínala vřít. Párkrát jsem ho požádala, ať to nedělá. No a naposledy je řekl, když nám přinesli jídlo v restauraci. V tu chvíli kalich mé trpělivosti přetekl. Zvedla jsem ho ze židle, bez mrknutí oka zaplatila drahou večeři a hladoví jsme jeli domů. Vzpomněli jsme si na to nedávno a dost jsme se oba nasmáli. Byl to nejdražší hlad na světě, ale zachránil nám vztah. O tom je partnerství totiž taky - vzájemně si pomoct, když to jeden nezvládá sám.
Někdy je nalezení toho správného partnera běh na dlouhou trať, já to málem nestihla, ale stálo to za to a věřím, že to bude stát za to i vám. Mít vedle sebe člověka, kterého považujete za pravého a cítit, že on to má stejně, dodává duši potřebný klid.
A pak jde i dělání dětí líp.
