Článek
Příběh amerického odstřelovače seržanta Mika Stevense je hodně silný. Při důležité akci se zachoval proti rozkazu, což jej a jeho parťáka Tommyho dostalo do nepříjemností. Při útěku přes poušť, se dostali do minového pole. Tommy byl ale přesvědčený, že tam žádné miny nejsou. Dělal blbinky a na jednu šlápl. Chvilku po tom to nepříjemně cvaklo i pod nohou Mika. Od té chvíle byl uvězněný sám uprostřed pouště, nedaleko vesnice, kam se chtěli dostat.
Vysílačkou se snažil přivolat pomoc, ale všechno se proti němu spiklo. V poušti byly písečné bouře, takže vrtulník pro něj nemohl a pozemní jednotka od něj byla přes padesát hodin cesty. Nezbylo mu, než čekat. Zdolával bouři, horké dny a chladné noci plné divokých zvířat a zabředával do nejtemnějších koutů své psychiky.
Do pouště za ním přicházel domorodý vesničan. Kontroloval ho a snažil se ho povzbudit, ale nemohl mu nijak pomoct. Jeho malá dcerka se v minovém poli pohybovala jako doma, stejně jako on. Popichoval Mika, aby udělal další krok a byl svobodný, a on nad tím na chvíli i zauvažoval. Čím déle tam byl, tím byl vyčerpanější a začaly ho trápit halucinace. Z nich vyplynula nejistota, jestli jsou vesničan a jeho dcerka vůbec skuteční.
Když už mu zbývalo posledních sedm hodin čekání, uslyšel z vysílačky zprávu, která ho zlomila. Záchrana bude mít dalších deset hodin zpoždění. Mika opustila všechna zbylá síla a začal se hroutit. V tu chvíli ho vesničan zachytil a přišlápl mu nohu pevně do písku. Vyprávěl mu svůj příběh a nutil k zamyšlení nad tím, jestli to, na čem stojí, je opravdu mina.
Chvíle naprosté samoty a bezmoci v něm odkrývaly jeho traumata a lítost. Prožíval znovu své křivdy a díval se do očí jejich strůjců. Postupně se dostával k jádru své zraněné duše, aby si mohl uvědomit, že si násilnické vzorce nese z dětství. Bohužel se projevovaly nejen v jeho práci, kde mu byly ku prospěchu, ale i ve vztazích, na kterých mu záleželo, kde na ně doplácel.
Když konečně dorazil konvoj, byl od Mika tak daleko, že ho neviděli a on na signální kapsli nedosáhl. A tak ho na samém konci, po dvou a půl dnech trýznění, okolnosti na tvrdo donutily udělat poslední krok. Buď mina vybuchne a vážně ho zraní, možná zabije, nebo ne a přivolá si pomoc.
Takovýchto vážných situací zažívají vojáci i na mírových misích poměrně dost, takže netuším do jaké míry byl tento příběh smyšlený. Viděla jsem ho na Netflixu pod názvem Mina (režie Fabio Guaglione a Fabio Resinaro, Španělsko, 2016). V hlavní roli úžasný výkon Armieho Hammera a v roli jeho parťáka Tom Cullen. Jde spíš o psychologický film než o vojenský a přišel mi skvělý.
Zároveň si ale uvědomuju, že ho člověk nemusí pochopit, pokud si sám v životě nesáhl na dno. Většina z nás vůbec netuší, jak pracuje lidská psychika, když je člověk sám v extrémní situaci. Jaké spouští obranné systémy a už vůbec ne, k čemu takové extrémy slouží. Od první chvíle bylo evidentní, že tento film nevznikl proto, aby ukázal, jak umí stát voják na mině někde v poušti, ale proto, aby lidem odkryl, co všichni nosíme v sobě.
Napište mi do komentářů, jestli jste film viděli a jak působil na vás. Co si o něm myslíte? A pokud si rádi povídáte o filmech a necháte si i nějaký doporučit, sledujte mě. Těším se.
