Článek
Byl to klidný, slunečný den a já jsem celé odpoledne strávila s dětmi venku. Chvíli po tom, co jsme se vrátili, jsem uslyšela blížící se sirény. Dva hasičské vozy letěly k domu naproti. Samozřejmě upoutaly pozornost a v bezpečné vzdálenosti se začaly tvořit hloučky přihlížejících. Já stála s mým mužem a dětmi na balkóně a čekala, co se bude dít.
Můj muž, kvůli našemu chlapečkovi, vyslovil přání, že by mohli použít žebřík a ono se splnilo. Malošek měl podívanou a já tušila, že to není jen tak. Během pár minut otevřeli hasiči obě okna. Jeden vlezl dovnitř a už se do koše nevrátil. Druhého spustili dolů, sbalili se a odjeli. Podívaná skončila a dav se rozešel.
Já to ale nemohla dostat z hlavy. Pořád jsem se dívala z okna na parkoviště naproti. Za nějakou dobu se tam objevila dvě auta státní policie a koroner. Nebylo pochyb, že někdo zemřel. Odjížděli už skoro za tmy a pár minut na to na jejich místě zaparkoval stříbrný pohřební vůz. Havrani s nosítky a doprovodem odešli do bytu.
Poprvé se tam za celou dobu rozsvítilo. Trvalo asi jen pět minut, než vynesli drobné tělo zabalené v černém pytli a připoutané k nosítkám. Naložili ho a odjeli. Dívala jsem se za nimi, jak mizí v zatáčce a tehdy mě poprvé v životě napadlo, že někdo zemřel a na světě se vůbec nic nezměnilo.
Všichni si za života myslíme, že jsme důležití a minimálně pro naše rodiny opravdu jsme. Je to paradox, že i když budujeme kariéry, byznysy, jsme někdo a ovlivňujeme masy, jediný svět, který nakonec naše smrt změní, je ten našich nejbližších. Když nechceme děti, neuvědomujeme si, že náš dech v tuto chvíli je a v tuto už není. A že bez dětí a vnoučat nebude nikdo, čí svět by naše smrt změnila.
Když se podívám na velikost naší planety, je v porovnání s celým vesmírem tak malá a nepodstatná. Stejně tak i my lidé. Přesto řešíme malichernosti místo toho, abychom si užívali lásku a honíme se za penězi namísto toho, abychom si užívali život.
Vůbec nevím, kdo byl ten člověk, co včera zemřel a vlastně vůbec nevím, jak dlouho tam byl takhle sám, než si někdo všiml, že není, ale vím, že kdykoliv se podívám do těch oken, vzpomenu si na něj.
Nezměnil sice svět, ale jen tím, že žil, ovlivnil život spousty lidí. Těch, co ho potkali, poznali a měli rádi. Přestože v globálu jsme nic, každý jeden život je pro spoustu lidí velmi důležitý. To, že zemřelý člověk není právě náš neznamená, že nám někdy nezasáhl do života. Proto je každý život na zemi tak nesmírně vzácný. Všichni na sobě závisíme. Bez ostatních, by náš život nebyl takový, jaký je.
Možná to byla ta paní, co se na mě a děti včera tak hezky usmála nebo ten pán, se kterým jsem nedávno prohodila pár slov. Každopádně to byl někdo, na koho svět brzy zapomene. Kdo na něm nebude chybět.
Tak se dneska usmějte na lidi, které potkáte a změňte na chvíli jejich svět, protože zítra už tady nemusí být. Anebo vy!
