Článek
Pracovat na sobě a být lepším člověkem je dnes snaha velké spousty mladých rodičů. Vedou je k tomu nové výchovné směry. Ukazují jim, že děti jsou taky lidi a není normální je bít, křičet na ně a podobně. A já souhlasím, sama na sobě ale vidím, jak je to někdy těžké a o co jednodušší by bylo prostě jim jednu fláknout.
Mám děti dvě. Čtyři a šest let. Právě se mi potkaly v období vzdoru a někdy je to síla. Zrovna včera jsem táhla mladšího kluka za ruku od hračkářství a snažila se mu vysvětlit, že dnes ne, protože tátovi není dobře a je potřeba jít domů. Energie, která se ve mně kumulovala, mu rozhodně nepomáhala, spíš naopak, a odrazila se i na dceři, takže z toho byla situace na prd.
Já supěla jak rozzuřený býk a nadávala jak špaček. Všichni jsme z toho byli špatní a změnilo se to teprve, až jsem se uklidnila. Vím, že děti odráží můj stav, přesto se někdy neovládnu. Jsem s nimi dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu. Nejsem robot. Někdy mi není dobře, jindy jsem unavená nebo hladová. Přesto se snažím být co nejvíc v pohodě, aby byli i oni. Když je to hodně těžké, napadne mě, o co to měly minulé generace jednodušší.
Nikdo nad dětmi moc nepřemýšlel. Nikdo neřešil, že se bojí, něco dělat nechtějí, toto jídlo nemají rádi atd. Existovaly (a stále existují) všeobecné pravdy jako Kluci nebrečí, Taky jsme to přežili, Škoda každé rány, která padne vedle nebo Budeš tu sedět, dokud to nesníš. Hotovo. Vyřešeno. Žádné rozhovory o tom Proč? Odpověď byla jen jedna Protože jsem to řekla! Když se věci vyhrotily, dalo se na zadek a věta Přestaň, nebo dostaneš, ať máš proč už taky párkrát ovládla mou pusu, přestože ji necítím jako správnou.
Říká se tomu zažité vzorce a máme je od našich rodičů a prarodičů. Je to vštípené chování, které na nás v dětství praktikovali, a které si mnohdy ani nepamatujeme, ale protože se dělo, je uloženo hluboko v našem podvědomí. A zpracovávat podvědomé vzorce je jedna z nejtěžších věcí duchovního rozvoje. Je pohodlnější je přijmout za své a používat je taky. Problém je, že nejsou tak neškodné, jak se zdají.
Ten největší problém je, že jsou podvědomé. Znamená to, že když se tak my budeme chovat k našim dětem, budou se tak ony chovat ke svým a půjde to generacemi pořád dál. Necitlivá výchova vychovává necitlivou společnost. Proto je pro nové výchovné směry tak zásadní empatický přístup k dětem a snaha o změnu. Pokud chceme lepší společnost, je jediná cesta - uvědomění.
Uvědomit si, že přestože je pro nás starý způsob výchovy jednodušší, pro naše děti je důležité, abychom ho odmítli a začali vychovávat nové generace. Generace uvědomělých a empatických osobností, kterými naše děti jsou, dokud je nezdecimujeme naší výchovou a nezasejeme jim do podvědomí, že cesta zla a osobního pohodlí je mnohem jednodušší.
Víc soucítit a míň odsuzovat nové způsoby výchovy bychom potřebovali taky od starších generací. Abychom se nemuseli cítit zle, když si naše děti hrají a úplně neposlouchají nebo nechtějí slyšet, co po nich právě chceme. Protože to, že je dítě osobnost a má i takhle malé svůj názor, je v pořádku.
Co ale v pořádku není, je snažit se jeho osobnost ovládat jen proto, že je to tak jednodušší.
