Článek
Když se vrátím o pár desítek let zpět, kdy jsem byla dítě, nečekaly na mé rodiče prakticky žádné nástrahy. Všechno bylo v naší zemi zařízeno tak, aby lidi žili podobné a v podstatě bezpečné životy. Nechci teď tvrdit, že to bylo dobře nebo špatně. Prostě to tak bylo.
Lidi měli jistoty a nástrah bylo minimum. Ulice byly čisté, bylo kde bydlet. Nepodnikalo se, pracovat se muselo a všichni měli zajištěné místo. Kromě novomanželské, za kterou se dal zařídit komplet celý byt, prakticky neexistovaly půjčky. Nebyly žádné sociální sítě, vlastně nic, co byl jim nějak komplikovalo život. Z výplat jim neukrajovaly banky a přesně věděli, kolik peněz dostanou, a hlavně si mohli být jisti, že je dostanou. Když nevystrkovali růžky, žili v podstatě pohodlné životy.
Z nějakého důvodu měli tehdy lidi pocit, že je všechno všech, a tak brali, kde se co dalo. Není divu, že dnes nemá jakási babička problém, sbalit si něčí zapomenutou peněženku do tašky. Běžně se bral sousedům stavební materiál nebo na polích zelenina. O penězích se nemluvilo.
Tabu byl i sex, takže když přišel čas a vypustili lidi z klece, ztratili se ve všech těch možnostech, co jim nabízel život po revoluci. Čekalo je mnoho překvapení, na které nebyli připravení. Masově se začaly projevovat skryté odlišnosti a úchylky, a společnost začala měnit svůj pohled na ně. Část z nich se dokonce začala protěžovat pod tlakem. Pod tím stejným, jako kdysi socialismus. Možná i větším, protože celosvětově.
Za totality se lidé nerozhodovali o tom, jestli chtějí být komunisty, jak si okolí myslelo, ale jestli se chtějí mít dobře, žít v klidu a s možnostmi. Myslet si přece mohli, co chtěli. I bez vstupu do strany ale mohli žít normální životy, když dodržovali pravidla. Bohužel nevěděli, že svoboda je jen pocit, který člověk buď má a nebo nemá, a politika země na něj nemá vliv. A tak se stala sametová revoluce.
Po ní pak začala být k vidění spousta nadšení z podnikatelských příležitostí a dostupných úvěrů, ale taky mraky podvodů a krachů, protože stále chyběla základní finanční gramotnost. Mnoho lidí se časem ocitlo v exekucích a bez práce. Bezdomovectví se stalo životním stylem a vtrhlo do ulic.
Ze stran pohodlných rodin se lidem většinou nedostávalo podpory ani pochopení. Zdálo by se, že v mládí získali spoustu zkušeností, které by mohli předávat svým dětem, ale není to tak. Přestože jejich životy byly naprosto odlišné od životů jejich rodičů a prarodičů, jsou poznamenány zase jinak. Opačně.
Všeho je nadbytek, tak nevíme, co dřív. Stále víc si závidíme, protože je co, a soutěžíme mezi sebou - kdo má co lepší, větší a dražší. Brát jen cizí věci už nás nebaví, tak začínáme brát životy. S vnitřním zmatkem přichází hazard s vlastním životem a životy jiných. Nevážíme si ani věcí, ani života.
Dřívější soudržnost je ta tam. Každý si hrajeme na vlastním hřišti a důvěřovat lidem je stále těžší. Sociální sítě nás vtahují do nefunkčního modelu online společnosti tak moc, že zapomínáme žít skutečný život. Virtuální realita umožňuje žít životy snů bez práce, tak proč se dřít a snažit. Je snadnější utéct. A když je to jen k počítači, je to ta lepší varianta.
Mnohem horší jsou drogy, kterých je dnes takový výběr a množství, že si to naši rodiče dřív neuměli představit. A věděli vůbec, že existuje něco jako drogy? Když se zmastili, tak z alkoholu, maximálně z trávy. Dneska se lidi klátí na ulicích jak zombie, pod vlivem čehosi, co je zabíjí od první dávky. Kolem nich prochází maminky s malými dětmi a dopovídají na jejich zvídavé otázky. Pokud jim říkají pravdu, setkávají se s první zmínkou o drogách už ve školkovém věku.
Vím, že totalita nebyla sranda. Vyrůstala jsem v ní. Ale nebyla sranda jak v čem. Protože v obyčejném životě, v porovnání se současností, prostě sranda byla. To, co tehdy lidé považovali za omezování svobody, byl způsob, jak jim zajistit klidný a bezpečný život. Možná trochu nešťastný a třeba i v nedostatku některých věcí, ale zase v soběstačnosti.
Země byla uzavřená, ale zajištěná. Neotevírala se sice světu, ale ani nemusela. Nepotřebovala to. Všechno bylo naše a z těch důležitých věcí jsme měli všechno. Tehdy se stát staral o to, abychom všechno měli a svým způsobem mu bylo jedno, co si o tom myslí západ. Dnes se stará, aby měli jiní, hlavně, aby před západem vypadali politici dobře.
Myslím, že problém minulého režimu nebyla ani tak všude přítomná ideologie, jako spíš omezování v rozletu. Češi toužili vycestovat ze země a poznávat jiné kultury a možnosti. Strach z toho, že se nebudou chtít vracet, byl ale příliš velký. Tehdejší vláda nevěděla, že přes všechny ty ideály, na které už byli lidi dávno zvyklí, jsou svým způsobem spokojení. Že právě ideologie je to, co z nich dělá vlastence, a že se ve skutečnosti většina ráda vrátí domů. On je totiž všude chleba o dvou kůrkách a každá země má svá pro i proti.
Od revoluce uplyne za měsíc už 35 let. Někdy v polovině té doby jsem začala pozorovat, že lidem začíná docházet, o čem že ten komunismus v jejich obyčejných životech vlastně byl. Že největší prohřešek bylo nakreslit a vylepit někde protikomunistický vtip, zatímco dnes se chodí vraždit děti. A paradoxně se i ti nejzarytější antikomunisti začali obracet na stranu třešní. Nakonec pochopili, v čem byla tehdy ta výhoda, která už se nevrátí, ať uděláme cokoliv.
Však se říká, že člověk pozná, co má, teprve až to ztratí.
