Článek
Stačí se projít parkem, prostranstvím u školy, nákupním centrem nebo kolem autobusové zastávky. A všude uvidíte posedávat děcka a teenagery, nepřítomně zírající na magickou obrazovku svého mobilu, povětšinou se sluchátky na uších. Vůbec nevnímají, co se děje kolem nich, natož aby se bavili se svými vrstevníky, kteří sedí vedle. Ti jsou úplně stejně pohrouženi do svého světa jedniček a nul. Shrbeni jak starci, s nezbytnou kapucí na hlavě, aby se dokonale izolovali od okolí.
Každé ráno po půl osmé chodím kolem naší školy a pro množství aut tu není ani kde zaparkovat. Co zaparkovat, nedá se tu mezi nimi ani projít. A v každém sedí dítko, povětšinou zírající do mobilu, vystoupí a samo vchází do budovy. Podotýkám, většinu dětí a rodičů znám, jsou místní, do školy to nemají ani kilometr, nemusí přecházet žádnou frekventovanou silnici ani se bát, že je někdo přepadne. Tytam jsou doby, kdy děti chodily do školy pěšky, cestou blbly, vyváděly lumpárny a povídaly si.
U zmiňované školy máme v našem malém městě velké, volně přístupné multifunkční hřiště, dokonce s umělým osvětlením. A věčně zeje prázdnotou. Co bychom za takový luxus v našem dětství dali! Vidět dnes partu kluků kopat do míče a holky klábosit, rovná se téměř zázraku.
To my, kdysi před léty, chodili všude pěšky a taky třeba pinkali tenisákem o zeď, k velké nelibosti správce domu, skákali panáka, hráli vybíjenou, na třetího a na schovku. Posledně jmenovaná hra byla ideální pro podvečerní čas, kdy nás rodiče naháněli domů a nemohli nás najít. A když nás chtěli potrestat, měli jsme takzvaného „zaracha“, to jest, nesměli jsme ven. A to jsme nesli sakra těžce! Dnes, když chcete děti potrestat, naopak je od počítače vyženete na vzduch. Ale co udělají? Sednou si na první lavičku a pokračují na mobilu.
Teď si patrně mnozí řeknete, že k vám promlouvá zapřisáhlá odpůrkyně moderních technologií. Omyl, naopak. Denně využívám veškeré výdobytky informačních technologií pro svoji práci i zábavu. Vedu blog, mám svůj youtube kanál, dělám počítačovou grafiku a momentálně se snažím proniknout do tajů umělé inteligence, to vše na prahu šedesátky. Ovšem, jak praví léty prověřené pravidlo: Všeho s mírou! Vysedávání u počítače kompenzuji pohybem v přírodě a plaváním.
Moje kamarádka, dětská lékařka, je hodně smutná z toho, jak za poslední desetiletí rapidně vzrůstá počet dětí s obezitou, diabetem a dokonce s kardiovaskulárními chorobami a psychickými problémy. My za našich mladých let vůbec netušili, že takové choroby existují.
A čím to asi je? V prvé řadě právě nedostatkem pohybu, příliš kalorickou stravou a všudypřítomnými energetickými nápoji. A ve velké míře také absencí komunikace a sociálních kontaktů. Děti často neumí vyjadřovat své pocity a dělit se o ně s blízkými. O to větší váhu přikládají hejtům na sociálních sítích. A je zaděláno na problém.
Přitom řešení je tak snadné: Běžte ven a mobily nechte doma. Však on se ten váš online svět za tu chvíli nezboří!
