Článek
O plastové lahve a další pozůstatky homo sapiens zakopáváme i na chodníku ve městě. Proč? To mi fakt hlava nebere. Copak je tak namáhavé odložit je tam, kam patří? Vždyť dnes už najdeme ve většině měst koše na tříděný odpad.
A když tyto nerozložitelné a nezničitelné předměty zvládnete donést do přírody, nemůže vám přece dělat problém, odnést si je zase hezky domů. A vyhazovat je za jízdy z okénka u auta? To se vám může tvrdě vymstít. Nejenže znečisťujete životní prostředí, ale můžete trefit někoho za sebou nebo se vám láhev jako bumerang vrátí.
Podobnou situaci, která mi v tu chvíli přišla komická, jsem zažila kdysi ve vlaku. Stála jsem v chodbičce vagónu u otevřeného okna (dnes se většinou již otevřít nedají) a vedle stojící muž s pivním mozolem a kelímkem vyhodil právě ten kelímek se zbytkem piva z okna. A co myslíte, že se stalo? Vrátil se dalším oknem zpět a potřísnil paní v apartním kostýmku. Nedovedu a ani si nechci představit, co by se stalo, kdyby byl předmět těžší. To může vymyslet fakt jen tvor, který pozbyl nebo vůbec nenabyl myslící schopnosti.
Bohužel, nealkoholické nápoje dnes prakticky v ničem jiném než v plastu, případně plechu, nekoupíte. Těm se opravdu vyhnout nedá, ale pokud je budeme třídit k recyklaci, zas až takové nebezpečí pro životní prostředí nepředstavují.
Naproti tomu igelitkám se můžeme úplně vyhnout. Já je třeba vůbec nepoužívám. Na co? Pamětníci mi jistě dají zapravdu, že dřív jsme se bez nich taky obešli. Pokud jdu pěšky na malý nákup do sídlištní večerky, vezmu si látkovou nákupní tašku. Dá se koupit za pár korun, můžete ji prát a používat mnohokrát. Je tedy daleko praktičtější, než igelitka, která se vám po pár krocích protrhne.
A co velký nákup v supermarketu? Taky se bez těchto šustivých nesmyslů na jedno použití, kterých mají mnozí doma plné šuplíky, v pohodě obejdu. Vždy totiž najdu v obchodě prázdné krabice od zboží, které jsou pro přepravu nákupu v kufru auta mnohem praktičtější, než kacející se tašky. A co je naprosto ideální? Skládací přepravky, které koupíte v každém hobby marketu za pár korun.
Další plastové obaly, bez kterých se obejdu, jsou mikrotenové protrhávací sáčky na pečivo, ovoce a zeleninu. Nosím si do obchodu vlastní plátěné, které naši předci používali na mouku, sušené bylinky a houby. Nejenže šetřím naši přírodu, ale také mám jistotu, že rohlíky po vložení neskončí na zemi a nezvlhnou, než je donesu domů. Pokud jste jen trošku šikovní, můžete si takové sáčky vyrobit třeba ze starého látkového ubrusu. Že neumíte šít? To vůbec není potřeba. Strany stačí spojit kovovými druky z galanterie. A zvládnou to i děti.
Ještě se vrátím na skok k igelitkám. Mnozí našinci je patrně pojali jako módní doplněk. Podle čeho myslíte, že poznám Čecha v cizině? Podle ponožek v sandálech? No jo, ale co když je zima? Spolehlivým znamením je igelitka v ruce. Cizinci ji totiž používají pouze k přenosu nákupu z obchodu do auta a domů. A u nás jsem potkala borce s igelitkou i v Národním divadle!
Pravda, i u nás se pomalu blýská na lepší časy. Stále ve větší míře vídám u pokladen tašky papírové. A pokud se bez těch nevkusně potištěných šustících tašek a trhajících se sáčků opravdu neobejdete, pamatujte prosím, kam patří. Ať po nás za pár století najdou archeologové hodnotnější artefakty než plasty.
