Článek
To se dozvíte právě teď.
Je pátek 24. února 1989 a z amerického Los Angeles do novozélandského Aucklandu míří plně obsazený Boeing 747 americké letecké společnosti United Arlines. Krátce po druhé hodině noční vzlétá z Honolulu na Havaji, kde měl let 811 plánované mezipřistání k doplnění paliva.
V kokpitu velí David Cronin, jeden z nejzkušenějších kapitánů letecké společnosti s úctyhodnými 30 000 hodinami za kniplem dopravních letounů. Pro United Airlines létá téměř 35 let. Dlouholetým pilotem s bohatými zkušenostmi je i první důstojník Gregory Slader. Dvojici mužů v kokpitu doplňuje palubní inženýr Randal Thomas, který také není žádným nováčkem.
Krátce po vzletu piloti žádají o povolení stoupat do letové hladiny tři tři nula, tedy 33 000 stop, což je 10 058 metrů. Palubní radar ukazuje v jejich letovém koridoru oblast silných bouřek. Rozhodnou se je obletět zleva a o svém záměru informují řízení letového provozu. Kapitán pro jistotu vydává pasažérům pokyn k připoutání se. Netuší, že jeho rozhodnutí za pár okamžiků zachrání mnohým z nich život.
Let United 811 se nachází ve výšce 23 000 stop (7 000 metrů) a ve vzdálenosti 160 kilometrů jižně od Honolulu, když pasažéry sedící poblíž nákladového prostoru znepokojí podivné skřípavé zvuky, které nedokážou identifikovat. O pár vteřin později se ozve mohutná detonace a na palubě se doslova rozpoutá peklo. Co není připoutané a přidělané, létá vzduchem, okamžitě dochází k dekompresi a cestující nemohou dýchat. Chtějí si nasadit kyslíkové masky, ale nemají šanci, všechny se tlakovou vlnou utrhly. A to vše doprovází ohromný hluk.
Ani v kokpitu není situace o mnoho lepší. Palubní inženýr hlásí výpadek motoru číslo tři a záhy zjišťuje, že ani čtyřka nejede na plný výkon. A problém s dýcháním mají nejen pasažéři, ale i piloti. Ti sice mají kyslíkové masky, jenže hned po jejich nasazení vidí, že exploze přerušila i přívod kyslíku. Okamžitě se rozhodnou pro návrat na výchozí letiště a začínají prudce klesat do výšky, kde lze normálně dýchat.
Palubní inženýr se snaží spojit s vedoucí kabiny, aby zjistil, co se stalo a zda jsou pasažéři naživu, ale intercom také nefunguje. Kapitánovi se okamžitě dere na mysl, že na palubě vybuchla bomba. A není divu, krátce předtím, 21. 12. 1988 nad skotských městem Lockerbie explodoval výbušný systém na palubě Boeingu 747 společnosti Pan Am.
Letoun United Airlines velmi prudce klesá a pasažéři včetně palubního personálu se domnívají, že ho nikdo neřídí. Myslí si, že piloti upadli do bezvědomí nebo výbuch utrhl pilotní kabinu. Nikoliv, piloti jsou v pořádku a během dvou minut od exploze dokázali sklesat o 3 000 metrů, takže všichni už mohou normálně dýchat.
Následně vypínají nefunkční motor číslo 3 a zjišťují, že ze sousedního motoru číslo 4 šlehají plameny, vypnou tedy i ten. Přitom palubní přístroje žádný požár motoru nehlásí. Zároveň začíná posádka vypouštět palivo, aby se silně poškozený a přetížený stroj dostal pod maximálně přípustnou přistávací hmotnost. Palubní inženýr, který rovněž zajišťuje komunikaci se zemí, informuje věž v Honolulu a žádá o aktivaci všech záchranných složek. Ale doletí tam vůbec? Těžko ovladatelný třistatunový vzdušný obr s chybějící částí trupu, letící na dva motory, se dlouho ve vzduchu neudrží.
Konečně se podaří jedné letušce dojít do přední části paluby a když spatří, že chybí kus trupu letounu včetně několika řad sedadel, nevěří vlastním očím. Dekompresní exploze byla tak silná, že vyrvala sedačky i s pasažéry a katapultovala je ven. 9 lidí skončilo kdesi na dně oceánu.
Jsou 110 kilometrů od havajského hlavního města, kapitán se pere s řízením, Jumbo Jet stále klesá a otřásají s ním silné vibrace. Neméně otřesený je i palubní inženýr, který se vypraví na obhlídku škod do kabiny pro cestující a vidí, že chybí kus trupu i s několika řadami sedadel. Piloti si nejsou jisti, zda s takto poškozeným letounem do Honolulu doletí, musí se tedy připravit na případné nouzové přistání na moři. Mimochodem, s dopravním letounem se v mořských vlnách dosud nikomu bezpečně přistát nepodařilo. Cestující si oblékají záchranné vesty a let United 811 stále ztrácí výšku. Nachází se v 1 200 metrech nad zemí a od prahu dráhy honolulského letiště ho dělí 39 kilometrů. Tam je vyhlášena plná pohotovost pro veškeré záchranné složky. Všechna letadla jsou odkloněna a letištní plocha připravena pro přistání silně poškozeného Boeingu 747 s 346 osobami na palubě.
A co se děje v kokpitu? Piloti mají plné ruce práce, aby udrželi těžko ovladatelný stroj s polovičním výkonem pohonných jednotek ve vzduchu a navedli ho k letišti. Palubní inženýr vypočítává ideální přibližovací a přistávací rychlost a do přistání zbývá 6 minut. Posádka netuší, co s fatálně poškozeným strojem udělá vysunutí klapek a podvozku a zda vůbec bude fungovat. Letí stále příliš rychle a ke vší smůle se klapky zadrhnou v poloze 10° a dál nejdou.
Pilotům je tedy jasné, že budou přistávat podstatně vyšší, než maximálně možnou rychlostí. Dostávají povolení k přistání na dráhu 08 levá a mají ji v dohledu. Ale na přistávací manévr mají jen jeden pokus, druhou šanci nedostanou. A kromě toho se při tvrdém dosednutí může letoun v místě poškození rozlomit. Palubní personál připravuje cestující na náraz, piloti provádějí nezbytné úkony před nouzovým přistáním a plně se soustředí na jeho závěrečnou fázi. Jsou ve výšce 300 metrů ale letí příliš rychle, 360 kilometrů v hodině. Doufají, že ke zpomalení přispěje vysunutí podvozku, ale podaří se to? Naštěstí ano, tři zelené kontrolky svítí.
Boeing 747 United Arlines se dotýká ranveje, podvozek vydrží, stroj se nerozpadá, ale stále jede příliš rychle. Konečně! Pár set metrů před koncem 3 700 metrů dlouhé dráhy zastavuje. Dokázali to! Kapitán David Cronin přistál jako do peřin. Později také prohlásil, že to bylo jedno z jeho nejlepších přistání. Obrovský respekt a obdiv si zaslouží celá posádka včetně palubního personálu. Cestujících sice přistálo o 9 méně, než vzlétlo, ale nebýt naprosté profesionality a dokonalé souhry posádky, dopadla by tato nehoda podstatně tragičtěji.
Pasažéři jsou okamžitě po přistání evakuováni a jako poslední opouštějí letoun piloti. Když vidí obrovskou díru v trupu a silně poškozené křídlo včetně motorů, jsou v šoku a domnívají se, že příčinou byl výbuch bomby na palubě. Ale co se stalo doopravdy? To musí zjistit vyšetřovací komise složená z expertů Národního úřadu pro bezpečnost dopravy Spojených států amerických neboli NTSB.
Odborníci prohledají stroj do detailů a žádné stopy po výbušnině nenajdou. Teroristický čin mohou tedy vyloučit a soustředí se na technickou stránku letounu, konkrétně nákladové dveře. Ale ty se přece za letu otevřít nemohou, jsou několikanásobně jištěné. A tak začnou pátrat, zda se v minulosti již podobná nehoda stala. A opravdu, v roce 1987 postihl obdobný, i když ne tak tragický incident, Boeing 747 společnosti Pan Am. Ve výšce 6 000 metrů došlo k dekompresi v kabině a její příčinou byly právě pootevřené dveře nákladového prostoru. Jen zázrakem se neutrhly a pilotům se podařilo bezpečně přistát.
Po této nehodě vydala společnost Boeing pokyn pro všechny aerolinky mající ve své flotile Boeingy 747, aby původní hliníkové zamykací mechanismy u těchto dveří byly nahrazeny pevnějšími ocelovými. Jenže z důvodu vysokých nákladů na výměnu od tohoto kroku řada leteckých společností upustila.
V dubnu 1990 vydává vyšetřovací komise závěrečnou zprávu, podle níž byla příčinou nehody mechanická závada vzniklá zanedbáním údržby a nesprávnou manipulací s dveřmi ze strany letištního personálu. A všichni provozovatelé Boeingů 747 dostávají třicetidenní lhůtu na výměnu zámků.
Jenže tento závěr se nelíbí jednomu technicky zdatnému muži, jehož syn při havárii zahynul. Tak dlouho naléhá na členy vyšetřovací komise a zástupce Boeingu, až vyšetřovatelé požádají americké námořnictvo o nalezení a vylovení předmětu doličného, tedy inkriminovaných dveří. Ponorky prohledávají dno Tichého oceánu a skutečně je najdou. Leží v hloubce 4 200 metrů, 160 kilometrů jižně od Honolulu.
Po vylovení jsou dveře podrobeny důkladnému zkoumání a experti dojdou k závěru, že jejich otevření za letu nebylo způsobeno mechanickou závadou, nýbrž poruchou elektrického spínače nebo zkratem v kabeláži. Po uzamčení měl být automaticky přerušen přívod elektrické energie k zámkům, aby se předešlo náhodnému otevření. Jenže v tomto případě proudila elektřina do dveří dál. A nebýt duchapřítomnosti a pilotního umění posádky, způsobila by katastrofu s nedozírnými následky.
Dlužno dodat, že od té doby k žádné obdobné havárii nedošlo. A jestli někdy poletíte s nějakou americkou společností, nemusíte se ničeho bát, neboť v současnosti patří k nejbezpečnějším na světě a jejich piloti k těm nejlépe vycvičeným.
Tak šťastnou cestu!
Zdroje:
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/DHRlFld427M?si=BYKrUAt8V9_evX-D
https://youtu.be/93sUnaAGXGc?si=1hFjCh9eo5vRlAMA
United Airlines Flight 811 | This Day in Aviation https://share.google/Q6b2Tkq395yZgqswv
