Článek
Konkrétně za hladinu Severní moře u belgického pobřeží. Tam se totiž stala největší britská námořní katastrofa od zkázy Titaniku, havárie trajektu Herald of Free Enterprise, které se teď budeme věnovat podrobněji.
Je studený sychravý pátek 6. března 1987 a nevlídné počasí v belgickém přístavu Zeebrugge jako by předznamenávalo události onoho osudného večera. Z tohoto velice frekventovaného přístavu vyplouvají denně desítky trajektů do Velké Británie a Německa. Trajekt britské plavební společnosti Towsend Thoresen, nesoucí jméno Herald of Free Enterprise, pendluje mezi britským Doverem a belgickým Zeebrugge čtyřikrát denně. Přičemž na vylodění, úklid a nalodění má posádka pouhých 90 minut. Tento fakt bude hrát v našem příběhu důležitou roli, ale nepředbíhejme.
Většinu ze 459 pasažérů večerní plavby tvoří mladí britští turisté, kteří si jezdí do Belgie vyhodit z kopýtka. A nyní se vracejí domů z tahu po místních hospodách. Plavba trvá přibližně 4,5 hodiny a trajekt, který má podle jízdního řádu zvednout kotvy v 18 hodin, bude plně obsazen.
Na kapitánském můstku moderní lodi o výtlaku 8 000 tun, která je v provozu od roku 1980, velí velice zkušený mořský vlk, kapitán David Lewry. K ruce má prvního důstojníka Leslie Sabela, který mimo jiné zodpovídá za správné a včasné nalodění. A právě s tím má posádka problémy. Musí naložit 81 osobních aut, 3 autobusy a 47 kamionů, což je abnormálně vysoký počet vozidel. Krátce před 17 hodinou je spodní paluba již zaplněna a další vozidla budou muset najíždět na horní. Jenže vyvstane problém. Nakládací rampa na kotvišti 12 je krátká a na horní palubu nedosáhne. Kapitán tedy musí zvýšit ponor načerpáním vody do takzvaných balastních nádrží. Loď klesne o 1 metr a problém je vyřešen. Jenže plnění zabralo půl hodiny a posádka je ve skluzu. Již teď je jasné, že nevypluje včas. První důstojník je značně nervózní, neboť zpoždění naruší celý jízdní řád.
Členové posádky, mající na starosti nakládku, se opravdu zapotili a v 18 hodin 5 minut spouští kapitán motory. Pětiminutové zpoždění není žádná tragédie, moře je naprosto klidné, tak by mohli ztrátu dohnat. Cestující si užívají plavbu od samého začátku, většina z nich se baví v restauraci či kavárně a trajekt míří do ledových vod Severního moře.
Aby dohnali zpoždění, zvyšuje kapitán rychlost na maximálně možných 18 uzlů, což je přibližně 33 kilometrů v hodině. A v tom, 20 minut po vyplutí, sebou loď prudce škubne a nakloní se. Cestující, kteří zrovna nesedí, ztrácejí rovnováhu a padají jak přezrálé hrušky. Vzápětí loď náklon vyrovná a vše se zdá být v pořádku. Některým pasažérům to však nejde do hlavy. Vždyť nejsou téměř žádné vlny ani vítr, tak jak se může mnohatunový trajekt naklonit? Ale loď pluje dál, tak pokračují v zábavě a nad touto otázkou už nebádají.
To ovšem netuší, co se děje na palubě pod nimi, která je plná aut a teď už i vody. Trajekt se nachází pouhý kilometr od Zeebrugge, začíná se odchylovat od kurzu a povážlivě kymácet jak papírová lodička. Přitom moře je stále naprosto klidné. Kapitán zápasí s kormidlem, ale marně. Loď na jeho pohyby vůbec nereaguje a dělá si, co chce. Lodníci po chvíli zjistí, že horní vozová paluba je pod vodou, ta se valí po schodech a zaplavuje i tu spodní. Snaží se spojit s kapitánským můstkem, ale nikdo se jim neozývá. V 18 hodin a 28 minut se loď dostává do kritické pozice, třicetistupňového náklonu doleva a než kapitán stihne vyslat signál nouze, je sražen k zemi, narazí hlavou do stěny a upadá do bezvědomí. Pasažéři se snaží vrávoravou chůzí dostat k zábradlí nebo k čemukoliv, čeho se lze chytit a kolos o hmotnosti 8 000 tun se s děsivým skřípotem převrací na bok.
Teď už se tisíce tun vody o teplotě pouhé 3°C valí pod obrovským tlakem úplně všude a berou sebou vše, co není připevněné. Cestující se loučí se životem. Jsou mezi nimi i neplavci, i když v této situaci je to skoro jedno. Levá strana trajektu je komplet pod vodou a pravý bok ční nad hladinou jako ostrov spásy. Trajekt se naštěstí převrhnul na písečné naplavenině a tudíž se dál nepotápí.
Přibližně kilometr od Heralda pluje jiná loď a její posádka trajekt převrácený na boku vidí. Okamžitě informuje dispečera přístavu a ten vysílá signál nouze všem plavidlům v okolí. Jako první ho zachytí kapitán rychlého vlečného člunu a míří trajektu na pomoc. Tam mezitím bojuje o holý život 459 pasažérů a 80 členů posádky. Hrozí jim smrt z podchlazení, v ledové vodě vydrží netrénovaný člověk pouze pár minut, poté upadá do bezvědomí. A těm, kteří se neutopili, začíná docházet kyslík.
V 18 hodin 40 minut, tedy 12 minut od převrhnutí britského plavidla, k němu připlouvá již zmiňovaný vlečný člun. Jeho posádka rozbíjí okna trajektu, aby se k uvězněným pasažérům dostala. Záhy se nad převrženou lodí objevují první vrtulníky pobřežní stráže a začínají s evakuací přeživších. Záchranářům pomáhají i místní potápěči. A bohužel, kromě živých nacházejí i mnoho cestujících, kterým v ledové vodě došly síly dříve, něž se k nim pomoc dostala. 35 záchranářských vozů pendluje sem tam a rozváží zraněné do okolních nemocnic. Ve 23 hodin a 30 minut po důkladné prohlídce ztroskotané lodi mohou pátrací týmy zkonstatovat, že se uvnitř již nikdo živý nenachází.
Zpráva o katastrofě se okamžitě šíří světem prostřednictvím televizního zpravodajství a rodinní příslušníci pasažérů se shánějí po svých blízcích. A všichni si kladou otázku: Jak se mohl moderní trajekt během pouhých 90 vteřin převrhnout na absolutně klidné hladině? Odpověď na ni bude muset najít vyšetřovací komise britského ministerstva dopravy. Ta se na druhý den vydává k napůl potopenému trajektu a nutno dodat, že rozsah katastrofy šokuje i protřelé mořské vlky.
Zprvu jim nejde na rozum, proč se loď převrhla, jelikož nevidí ani nejmenší známky poškození. Až když spatří dokořán otevřená příďová vrata, je jim jasné, odkud vítr vane. Ano, tudy se dovnitř dostala voda a na katastrofu bylo zaděláno. Ale vyplula loď s otevřenými vraty nebo se uvolnila až cestou, například nárazem?
Kanál, kterým lodě vyplouvají z přístavu na volné moře, je široký 900 metrů, tam k žádné kolizi dojít nemohlo. Tuto domněnku si experti pro jistotu ověří na záznamu obrazovky radaru přístavní služby. Z něho je patrné, že trajekt sice vybočil z kurzu, ale do ničeho nenarazil ani nenajel na mělčinu. Příčinu je třeba hledat jinde. Vybočení z kurzu byl již následek problémů. A písčitá mělčina, na níž si nakonec trajekt ustlal, byla naopak spásou, neboť zabránila kompletnímu potopení.
A jak to bylo s otevřenými vraty? Těch si povšiml kapitán plovoucího rypadla, který zahlédl trajekt pár minut po vyplutí a informoval o tom přístavní dispečink. Že by opravdu vypluli s otevřenými příďovými vraty a nevěděli o tom? Ta se zavírají hydralicky z paluby pro vozidla. Fakta, která následně vyšetřovatelé zjistí, je šokují. Člen posádky, který za vrata zodpovídá, je nemohl zavřít, protože si v klídku pochrupoval ve své kajutě. Šel si odpočinout, když trajekt do belgického přístavu připlul a celou nakládku zaspal. Pozoruhodné je, že ho nikdo z jeho kolegů a nadřízených nepostrádal ani si nevšiml otevřených vrat.
První důstojník, který za nalodění zodpovídá, měl vrata zkontrolovat, což neučinil a kapitán na ně ze svého stanoviště nevidí. Je nepochopitelné, že moderní trajekt nebyl vybaven žádným signalizačním zařízením, které by kapitána na nezavřená vrata před vyplutím upozornilo. Jenže ani toto opomenutí by nemělo vést k převrácení plavidla. Vrata jsou tři metry nad hladinou, takže by se jimi dovnitř žádná voda dostat neměla, zvláště když bylo moře naprosto klidné. K obdobnému případu na této trase již jednou došlo a trajekt s otevřenými vraty naprosto bez problémů doplul až do Anglie. Takže tady něco nehraje.
Ale co? Ponor! Ten přeci musel kapitán o metr zvýšit, aby nájezdová rampa dosáhla na horní palubu. Že by jediný metr hrál roli? Experti se rozhodnou provést experiment. A tak 10. května 1987 za stejných povětrnostních podmínek vyplouvá z kotviště 12 belgického přístavu Zeebrugge identický trajekt Pride of Free Enterprise s ponorem sníženým o 1 metr. Při rychlosti 10 až 17 uzlů se vůbec nic neděje, voda zdaleka nedosahuje k vratům. Jakmile však kapitán zvýší rychlost na maximálních 18 uzlů, situace se razantně změní. Příďové vlny se vzdouvají až do čtyřmetrové výše a vyšetřovatelům je vše jasné. Tedy až na jednu maličkost. Jak mohou na naprosto klidné hladině vzniknout tak obrovské příďové vlny? I na to experti přijdou. Na vině je mělká voda a když k tomu přičtou maximální rychlost, mají, co potřebovali.
Během pouhých 30 vteřin zaplavilo palubu 2 tisíce tun vody. A jelikož tento typ trajektu nebyl vybaven dělícími přepážkami, voda zaplavila celé paluby a začala se přelévat z jedné strany na druhou. Tím loď rozkývala až do bodu, odkud nebylo návratu. Tragédii nepřežilo 193 lidí včetně 38 členů posádky. Jako hlavní příčinu určili vyšetřovatelé selhání lidského faktoru. Kapitán byl suspendován na dobu jednoho roku, první důstojník na dva a provozovatel trajektu společnost Towsend Thoresen dostala od britského ministerstva dopravy pokutu 400 tisíc liber.
Po největší britské námořní katastrofě od zkázy Titaniku byla na všech britských trajektech zpřísněna bezpečnostní opatření. Kromě zavedení bezpečnostního kamerového systému, přibyl na kapitánském můstku indikátor uzavření příďových vrat. A všechny trajekty musí být vybaveny dělícími přepážkami.
Dlužno dodat, že námořní havárie jsou v dnešní době zcela ojedinělým jevem, lodní doprava je jednou z nejbezpečnějších a pro nás suchozemce bude mít stále své kouzlo.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/mocj_Zdyi6I?si=P6qzRFVFhX5LikYO
https://youtu.be/whvdjg6i2Hc?si=9zL0zacK-o6QAWmG
Zeebrugge Herald of Free Enterprise disaster remembered - BBC News https://share.google/CqvJYY8MIt92pXRtb
