Článek
Na to jsem se ptala potomků mých přátel z hlavního města Kyjeva, z Oděsy a z charkovské oblasti, která je prakticky denně vystavena útokům agresora.
Svitlana, školačka, 13 let. Žije se svojí maminkou Oleksandrou, bráškou a babičkou na jednom kyjevském sídlišti. Tatínek a děda bojují od samého začátku války na frontě za svobodu své země. Za tu dobu byli doma pouze dvakrát na pár dnů. Oleksandra pracuje jako zdravotní sestra v jedné z místních nemocnic. A jaké je největší přání žákyně šesté třídy? „Aby se taťka a děda co nejdřív vrátili v pořádku z fronty, byli s námi doma už napořád a nikdy více nemuseli bojovat. A taky chci, aby se stejně tak vrátili taťkové mých spolužáků a kamarádů. Ještě si přeju, abychom nemuseli v noci za zvuku sirén spěchat do metra, ležet tam ve spacáku na studené zemi a bát se, že náš dům zasáhne ruská raketa nebo útočný dron. Chci, abychom se ve škole mohli v klidu učit ve třídě a nemuseli se každou chvíli schovávat v krytu ve sklepě. Taky sním o tom, že zase budeme jezdit s rodiči na dovolenou k moři a v zimě na hory. A budeme si jako dřív hrát v parku nebo na hřišti, bez obav, že se nestihneme včas schovat, když vyhlásí vzdušný poplach.
Šestnáctiletý bráška Svitlany Oleg dodává: „Chceme se znovu smát, bavit se a sportovat jako před válkou, chodit na párty a ke kamarádům a nespěchat domů, abychom se stihli vrátit do 23. hodiny. Od té doby do 5. hodiny ranní platí totiž na celém území Ukrajiny zákaz vycházení. A o čem ještě sním? O tom, že se stanu pilotem. Ale nechci létat se stíhačkou a bojovat proti nepříteli, chci v míru vozit lidi na dovolenou.
Irina, studentka architektury, 23 let, dcera mé kamarádky Mily, rovněž z Kyjeva: „Mým profesním přáním je projektovat nové domy, obchodní centra a školy, které nám už nikdy nikdo nezničí a neobsadí. Sním o velké rodině, která bude žít ve svobodné zemi a ze všeho nejvíc si přeju naše brzké vítězství v této nesmyslné válce, asi jako my všichni.“
Andrij, vnuk mé kamarádky Oksany z Oděsy, nádherného přístavního města na pobřeží Černého moře, 5 let: „Chci zase s dědou jezdit lodí na ryby. Teď na moře nemůžeme, protože je válka a nemůžeme ani chodit na pláž a koupat se v moři, protože tam jsou miny. A taky chci spát v posteli a ne ve vaně.“ Na vysvětlenou pro neznalé: lidé, kteří nemají ve své blízkosti vhodný podzemní úkryt nebo jsou v jejich oblasti poplachy několikrát denně, zůstávají v bytech, dodržují takzvané pravidlo tří stěn a jejich děti spí ve vaně, neboť koupelna bývá nejbezpečnější místo v domě.
Julia, školačka, 12 let, dcera mé kamarádky Natalie, původně z malého městečka v charkovské oblasti. Nyní bydlí se svojí mladší sestrou u babičky na samotě v Karpatech, kde je relativně bezpečno. „Můj největší sen? Aby měl táta zase svoje nohy, o které přišel v boji proti okupantům, když najel autem na minu. A taky se chci vrátit zpátky domů k mamce, chodit do školy a s kamarády ven. Školu nám ruská armáda zničila při bombovém útoku hned na začátku války, tak se všichni učíme online, i ti, kteří zůstali v našem městě. Chybí mi kolektiv, kamarádi, tělocvik, společné obědy a školní výlety.“
Anton, jedenáctiletý bratranec Julie, z Charkova na východě země. Ten na rozdíl od ní zůstal v rodném městě, kde jeho maminka Nina pracuje jako lékařka záchranné služby. A o čem klučina sní? „O tom, že budu konečně chodit do normální školy, dívat se tam z okna na svítící slunce, modré klidné nebe, dýchat čerstvý vzduch, pozorovat ptáky a ne nepřátelská letadla a rakety. V podzemní škole v metru jsme sice v bezpečí, ale není to ono. A taky si přeju, aby mamka opět operovala žlučníky a slepáky a nemusela zachraňovat těžce zraněné vojáky. Chci být také lékařem a pomáhat lidem ve svobodné Ukrajině nebo na mírové misi třeba v Africe.“
A jaká přání a sny mají vaše děti?
