Článek
Naprosto s ní souhlasím a dodávám: Nejen v tramvaji.
Někdy je odér tak silný, že mám chuť půjčit si od kamarádů potápěčů skřipec na nos, který používají při ponorech, abych přežila bez úhony půlhodinovou cestu trolejbusem.
Procestovala jsem takřka celou Evropu. V řadě metropolí, například v Paříži, Římě, Vídni, Berlíně, Athénách…. okusila i cestu veřejnou dopravou a nikde jsem se nesetkala s tak nepříjemným odérem jako v našich hromadných dopravních prostředcích. Dokonce i na Balkáně uprostřed parného léta bylo ovzduší v autobusu o poznání dýchatelnější než u nás. V létě na sklonku dne bych i pochopila, že někteří cestující nebudou vonět, ale proč mám tenhle odporný zápach čichat i v zimě a po ránu? Tuto nepříjemnou situaci paradoxně ještě zhoršuje nasazování nových vozů. Jsou vybaveny klimatizací, tudíž nejdou otevírat okna. On je to kolikrát problém i ve starých. Buď potřebujete sílu zápasníka těžké váhy, nebo se vám čerstvého vzduchu dostane jen na chvilenku. V každém vozidle se totiž najde pasažér, který nesnáší průvan, miluje smrádek a okno okamžitě zavře. Ani dveřmi se do narvaného spoje příliš vzduchu nedostane, maximálně se smísí s výfukovými plyny z okolních aut v koloně.
Téměř celý profesní život pracuji s lidmi a v přijímací kanceláři častokrát cítím totéž, co v MHD. A v zimě je to kupodivu horší. Proč? Protože v plus deseti přijdou někteří klienti nabaleni, jako kdyby bylo totéž pod nulou a k tomu dul silný blizard od severního pólu. Tudíž se potí i venku, natož když vejdou do místnosti. Někdy mi to nedá a ptám se jich, zda se venku prudce neochladilo. Tuhle přišla pohledná dáma ve středních letech a velmi příjemně voněla, až jsem se zarazila, jestli se mi to náhodou nezdá. A nezdálo, tak jsem jí parfém pochválila a vyzvídala, co je to za značku a odkud ho má. Dozvěděla jsem se, že z Francie, kde dlouhá léta žije, a u nás je jen na návštěvě. Hned jsem si říkala, že v tom bude nějaký háček.
Buď mám s přibývajícími léty čím dál citlivější nos, nebo to jde v našich končinách s hygienou povážlivě z kopce. V dávných dobách prostí lidé chodili pro vodu do studny, ohřívali ji na kamnech a myli se v lavoře. A vsadila bych se, že nepáchli tak, jako někteří dnes, kdy otočíme kohoutkem a můžeme se kdykoliv bez námahy osprchovat nebo vykoupat. Tak mi řekněte, čím to je? Ano, nebyli tak vystresovaní a promiňte mi ten výraz, přežraní. A taky nenosili oblečení z umělých vláken, ale z prodyšných přírodních materiálů. Podle mého soudu je hlavní příčinou šetření na nesprávném místě. Jistě, stoupají ceny energií, ale odbývání osobní hygieny není řešením. A že jsou někteří Češi s hygienou na štíru, dokonale předvedli za covidu, když z kapsy vytáhli ušmudlaný stokrát použitý respirátor, do něhož bych si neutřela ani boty a nasadili si ho na obličej.
Mnozí patrně namítnete: „A co je vám do toho?“ Budete se divit, dost. Je mi fuk, jak často se kdo myje a jak dlouho nosí oblečení, než ho dá do pračky, ale není mi jedno, že s takovými bezohlednými jedinci, kteří nedbají na svoji hygienu, musím sdílet sedačku v autobuse, tramvaji, vlaku, nebo řadu v kině či frontu u kasy v supermarketu.
Pokud nepřestaneme šetřit na nesprávném místě, ocitneme se co nevidět ve středověku. I když mám pocit, že jednou nohou už tam jsme.
