Článek
Je běžné středeční odpoledne 9. října 2002 a na mezinárodním letišti v Detroitu v americkém státě Michigan se připravuje k dálkovému letu do Tokia posádka Boeingu 747 společnosti Northwest Airlines. Piloti se věnují předletové kontrole a na palubu obřího čtyřmotorového letounu se usazuje 386 pasažérů. O ně bude po dobu přibližně třináctihodinového letu pečovat 14 členů palubního personálu.
Jak bývá na dálkových trasách obvyklé, v kokpitu se budou střídat dvě dvojice pilotů. Vzlet a první polovinu cesty bude mít na starosti starší kapitán, sedmapadesátiletý John Hanson, který působí u Northwest Airlines zároveň jako letecký instruktor. Jeden z nejzkušenějších pilotů společnosti strávil za kniplem dopravních letounů více než 11 000 hodin, z toho přes 1 000 v Jumbu a dnešnímu letu bude velet. I první důstojník, dvaapadesátiletý David Smith má zkušeností na rozdávání. Ty nasbíral za 12 000 letových hodin. Druhou posádku si představíme později.
Ve 14 hodin a 30 minut místního času dostává let Northwest Airlines 85 zelenou a o pár desítek sekund později se odpoutá od ranveje. Zamíří na severozápad a stoupá do cestovní hladiny tři pět nula, tedy 35 000 stop nebo-li 10 668 metrů. Všechny palubní systémy čtyřmotorového kolosu pracují zcela správně a cestující i posádka si užívají naprosto klidný let.
Po 6,5 hodinách předávají Hanson a Smith kokpit plně obsazeného Jumbo Jetu druhé dvojici a jdou si odpočinout do oddílu pro posádku. Řízení, respektive dohled nad ním přebírá mladší kapitán, osmačtyřicetiletý Frank Geib, který se stane jedním ze dvou hlavních hrdinů našeho příběhu. Ale nepředbíhejme. Za svoji dosavadní kariéru nalétal přes 14 000 hodin a ani na Boeingu 747 není žádným nováčkem. Pro tentokrát mu připadla role řídícího pilota. První důstojník, dvaačtyřicetiletý Mike Fagan, bude monitorovat přístroje a komunikovat se zemí. Bývalý vojenský letec se zkušenostmi z vietnamské války má na svém kontě téměř 10 000 nalétaných hodin. Zkrátka, zkušenější posádku byste dlouho hledali.
Mnohatunový stroj, řízený autopilotem, si poklidně pluje v cestovní hladině, když v tom s ním něco pořádně zacloumá. Okamžitě přechází do prudkého náklonu a stává se neovladatelným. Kapitán bleskurychle zareaguje, sáhne po kniplu a ze všech sil se snaží náklon vyrovnat. Ovšem řízení vůbec nereaguje. Boeing se 404 lidmi na palubě se naopak naklání čím dál víc a otřásá se, jako kdyby se řítil po české okrsce. Blíží se k maximálnímu úhlu náklonu a pokud ho překročí, ztratí vztlak a spadne jako kámen. To jsou prostě fyzikální zákony, s nimiž nehne ani ta nejlépe vycvičená posádka.
Kapitán se s řízením přetahuje, až mu nabíhají žíly a nebezpečný náklon se mu konečně podaří vyrovnat. Vzápětí zareaguje výstražný systém, který hlásí závadu směrovky. A bez ní se letoun řídit nedá. Co teď, v 10 kilometrech kdesi nad mořem? Piloti nemají tušení, jak dalece je směrové kormidlo poškozené a zda vůbec vydrží. Pokud by se tato část ocasu ulomila, letadlo se okamžitě odporoučí k zemi. Podle chování stroje piloti usuzují, že se směrovka vychýlila doleva a zasekla.
S takto poškozeným a prakticky neřiditelným strojem do Tokia nedoletí. Vyhlašují tedy stav nouze a žádají řízení letového provozu o kurz k letišti v Anchorage na Aljašce, kde se pokusí o nouzové přistání. Jenže od něho je dělí ještě 2 hodiny letu a blíž žádné letiště s dostatečně dlouhou dráhou není. Dokážou ochromený letoun udržet tak dlouho ve vzduchu, navést ho k Anchorage a přistát? To nikdo neví.
První důstojník hledá v letové příručce Boeingu 747 pokyny, jak problém se zaseklou směrovkou řešit, ale nic nenajde. S touto závadou se prostě nepočítá. Řídící kapitán povolává zpět do kokpitu oba odpočívající kolegy a snaží se společně vyzkoumat, jak neřiditelný stroj ovládat.
Zatímco piloti si namáhají mozky i ruce, pasažéři nemají o závažném poškození letounu ani zdání. Otřesy a náklon, který je před pár minutami vyděsil, přisuzují turbulencím, které bývají v těchto severských končinách běžné. Čtyři velice zkušení piloti s mnohaletou praxí musí vymyslet, jak změnit směr bez použití směrovky. Musí se totiž otočit, aby se dostali nad pevninu. Nikdo z nich se s takovouto závadou dosud nesetkal a zvládnutí této nouzové situace se ani netrénuje na simulátoru.
Jediné, co mohou ke změně směru použít, jsou křidélka. Ale tyto malé pohyblivé plošky na křídlech jsou určené k ovládání náklonu, nikoliv směru. Nevědí dopředu, jak se bude letoun chovat a zda to vůbec půjde, ale pokud chtějí dostat Jumbo s 386 pasažéry v pořádku na zem, musí to zkusit. Bude to zkrátka takové driftování ve vzduchu, taky poletí bokem.
Kapitán Geib letí velkým obloukem, aby se dostali k mezinárodnímu letišti v Anchorage, ale docházejí mu síly. S řízením se pere už skoro hodinu. Předává ho tedy odpočatému veliteli letu, kapitánovi Johnu Hansonovi. Jenže i ten musí vynaložit veškerou energii, aby pochroumaný stroj udržel v požadovaném směru, jelikož směrovka klade čím dál tím větší odpor. A pokud se situace ještě zhorší, už ji nezvládnou. Snaží se proto prostřednictvím svého operačního střediska spojit s expertem na Boeing 747, Johnem Dohertym, který zná letoun, jako nikdo jiný. Ale ten není k nalezení. Čas ubývá a síly všech mužů v kokpitu taky.
Piloti informují pasažéry a palubní personál o nouzovém přistání na Aljašce pro blíže nespecifikovaný technický problém. Nemohou říci cestujícím pravdu, zbytečně by je vylekali. Začínají klesat z cestovní hladiny, což by jim mohlo pomoci. Níž bude vyšší vztlak, který je pro stabilitu letounu výhodnější.
Už docházejí síly i kapitánu Hansonovi, tak ho vystřídá první důstojník. A konečně se jim ozve odborník na Boeingy John Doherty. Jenže smůla, ani on si se zaseklou směrovkou neví rady. Takže se pánové v kokpitu musí spolehnout sami na sebe.
Palubní personál začíná připravovat kabinu na nouzové přistání a piloti se střídají v řízení, jelikož vyrovnávat náklon letounu a udržet ho v potřebném směru je stojí mnoho sil. Navazují spojení s dispečery přibližovací služby v Anchorage a věž tamějšího letiště žádají o aktivaci veškerých záchranných složek. Přistání zde není z nejjednodušších, severské klima je drsné, často tu prší nebo padá sníh a mezi okolními horami se prohání silný vítr. Žádají 3 800 metrů dlouhou dráhu 36. Nevědí, jak bude poškozený letoun při přistání reagovat, tudíž potřebují tu nejdelší ranvej. A nemohou si dovolit sebemenší pochybení, jelikož druhou šanci už nedostanou.
Klesají do 14 000 stop nebo-li 4 267 metrů. Dispečeři v Anchorage mezitím odklánějí všechny lety, aby měl Boeing 747 Northwest Airlines přibližovací koridor a celé letiště sám pro sebe. Za knipl opět usedá nejzkušenější z posádky, kapitán Hanson a od této chvíle je osud letu Northwest Airlines 85 a 404 lidí plně v jeho rukou.
Posádka konfiguruje letoun na přistání, ale udržet jeho řízení je čím dál obtížnější. Zaseklá směrovka klade značný odpor a piloti mají obavy, aby ji při jeho překonávání neulomili. To by znamenalo absolutní konec. V operačním středisku Northwest Airlines stále sedí expert John Doherty a je s posádkou ve spojení. Dle jeho návrhu kapitán zvyšuje rychlost. Tím by se měla zlepšit stabilita stroje. Sice tím pádem překročí maximalní přistávací limit, ale i tak by jim téměř čtyřkilometrová ranvej měla stačit.
Obří letoun s nefunkční směrovkou a 404 lidmi na palubě se blíží k dráze 36 pravá. Podél ní jsou rozmístěny záchranářské vozy s posádkami v plné pohotovosti. Piloti mají dráhu na dohled a dostávají povolení k přistání. Mají však obavu, jak se bude chovat letoun po dosednutí. Směrovka má vliv i na přední podvozek, tudíž nebude snadné udržet směr ani na zemi.
Jumbo Jet se dotýká ranveje a kapitán Hanson se snaží udržet směr, což vůbec není jednoduché. Přestože přistávali mnohem vyšší, než maximálně možnou rychlostí, podaří se dokonale sehraným profesionálům zastavit ve dvou třetinách dráhy. Jsou naprosto vyčerpaní, ale šťastní. Dokázali v pořádku dostat na zem prakticky neřiditelný stroj. Zachránili nejen techniku za mnoho milionů dolarů, ale hlavně to nejcennější, životy 386 pasažérů a 18 členů posádky. Všichni cestující tak mohou opustit palubu živí, zdraví a po svých, aniž by tušili, jaké obrovské drama se odehrávalo v kokpitu.
Teď jste jistě zvědaví, proč vůbec k zaseknutí tak zásadního mechanismu, jako je směrovka, došlo. I to vám prozradím, ale nebudu zacházet do žádných technických detailů. Praskl a upadl koncový kryt na řídícím modulu směrovky. Tím pádem se píst servořízení vysunul ven a způsobil zablokování směrového kormidla. Jak je to možné, vždyť kryt je vyroben z vysoce odolného materiálu a má prakticky neomezenou životnost. Proč praskl, se vyšetřovatelům ani přes veškerou snahu zjistit nepodařilo.
Aby k podobné závadě již nikdy nedošlo, byly řídící moduly osazeny speciálními zarážkami, které nechtěnému vychýlení a zablokování směrovky zabrání.
Všichni čtyři hrdinové z kokpitu Boeingu 747 Northwest Airlines obdrželi vysoká profesní vyznamenání za mimořádné pilotní mistrovství. Zkrátka, i ta nejdokonalejší technika čas od času selže, ale díky skvěle sehraným a perfektně vycvičeným profesionálům za kniplem se můžeme ve vzduchu cítit v bezpečí.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/hK7E8AEQXrU?is=BgsLJoj5toqWSI2B
https://youtu.be/LjI2PGXrXPM?is=3l63EjyHKpJmF9UA
https://youtu.be/jLZERRijavg?is=FtclCG5z8k4mUXOZ
Incident Boeing 747-451 N661US, Wednesday 9 October 2002 https://share.google/GiY82AbgX88Xtb8lm
