Článek
Je nedělní odpoledne, 3. září 1989, a na letišti v brazilském městě Marabá provádí předletovou kontrolu posádka Boeingu 737-200 společnosti Varig. Čeká ji poslední úsek více jak osmihodinové cesty ze Sao Paula do Belému. Piloti za sebou mají 6 mezipřistání a za necelou hodinku by měli být v cíli na severním pobřeží Brazílie.
První důstojník, devětadvacetiletý Nilson de Souza Zille, se zaobírá zevní obhlídkou stroje. V kokpitu dopravních letounů strávil přibližně tisícovku hodin, z toho polovinu za kniplem Boeingu 737. Kapitán, dvaatřicetiletý Cézar Augusto Padula Garcez, sedí v pilotní kabině a studuje letový plán pro poslední etapu celodenního putování napříč Brazílií. Podle něho mají letět z Marabá do Belému přímým kurzem a asi v polovině trasy navázat spojení s přibližovací službou cílového letiště. Mladý ambiciózní kapitán má na svém kontě téměř 7 000 letových hodin, z nichž 1 000 absolvoval právě na tomto typu Boeingu.
Noví cestující se usazují na svých místech a posádku čeká závěrečný, z hlediska navigace nejjednodušší, úsek vzdušné pouti. Lidově řečeno, poletí rovnou za nosem, celou dobu podle stejného kurzu. Kapitán ho právě zadává do palubního systému. V ruce drží letový plán, v němž je uveden čtyřciferným číslem 0270. Jenže to má háček. Do navigace lze zadat pouze trojmístné číslo. Ostatně, má to svoji logiku, směr přece nikdy nemůže být více, než 360°. Se čtyřmístným označením kurzu v propozicích k letu se kapitán setkává poprvé. Aerolinky Varig totiž zavedly nový způsob zobrazování v době, kdy byl na dovolené a po návratu ho nikdo na změnu neupozornil. Tak usoudí, že nula na začátku je navíc a nastavuje kurz 270°.
Jenže existuje ještě jedna možnost, a sice 027. Ovšem s variantou, že by byla navíc nula na konci, vůbec nepočítá. Nevím jak vás, ale mě by to taky nenapadlo. A to je právě ta chyba, která navede let Varig 254 do hlubokých amazonských pralesů. A jak si vyložil pokyn v letovém plánu první důstojník? Nijak, vůbec se nenamáhal ho číst a nastavil si na svém navigačním přístroji kurz podle kapitána. Přitom stačilo podívat se na mapu, z ní by bylo hned jasné, která možnost je správná. Ale nepředbíhejme, ještě jsme ani nevzlétli.
Krátce po půl šesté večer obdrží let Varig 254 povolení k pojíždění, posádka prochází kontrolní seznamy a v 17 hodin 45 minut se odlepí od ranveje. Poté zamíří na západ místo na severoseverovýchod. Boeing 737 s 48 pasažéry a 6 členy posádky stoupá do cestovní hladiny dva devět nula, tedy 29 000 stop nebo-li 8 839 metrů a piloti se mylně domnívají, že je vše v naprostém pořádku. Jenže místo, aby se blížili k Belému, tak se od něj vzdalují.
Pasažéři, kteří s touto linkou létají pravidelně, si všimnou, že něco nehraje. Krajinu pod sebou nepoznávají a na tento fakt upozorní palubní personál. Ale dostane se jim odpovědi, že piloti vědí, co dělají, a tím veškerá snaha cestujících zabránit blížící se katastrofě končí.
Po půlhodině letu se posádka snaží navázat spojení s řídícími letového provozu v Belému a zachytit signál radiomajáku na přibližovací trase k cílovému letišti. Ani jedno se jim nedaří. Aniž by to tušili, nacházejí se nad amazonskou džunglí mimo dosah radarů brazilského řízení letového provozu, tudíž let Varig 254 nikdo z dispečerů na své obrazovce nezpozoruje. A řídící letového provozu v Belému ani v Marabá radar vůbec k dispozici nemají.
Pilotům je divné, že se jim Belém nehlásí a signál z přibližovacího radiomajáku by už taky měli zachytit. Spojení s věží se jim podaří navázat až pomocí vysokofrekvenční vysílačky s dlouhým dosahem. Žádají o povolení klesání do 4 000 stop, tedy 1 219 metrů, což je jim umožněno. Vyhlížejí, kdy spatří Belém, ale stále nic. Je jasno a milionové město se nedá přehlédnout. Místo zástavby, silnic a letiště vidí jen a jen nekonečnou amazonskou džungli.
Konečně jim dochází, že asi zabloudili a rozhodnou se pro netradiční řešení, jak se z téhle šlamastiky dostat. Pomocí automatického radiokompasu a naladěním některé z belémských komerčních rozhlasových stanic by se měli zorientovat a navést letoun k cíli. Podaří se jim naladit 2 stanice, které vysílají z Belému, ale netuší, že jejich signál šíří i vysílače v jiných městech. A co víc, zrovna vysílají přenos velmi důležitého a značně dramatického fotbalového utkání brazilské reprezentace s týmem Chile o postup na mistrovství světa 1990. Piloti se jím nechají unést, přitom už měli dávno přistát v Belému.
Tamější dispečeři se po letu Varig 254 začínají shánět, ale nikdo o něm nic neví. Snaží se s ním navázat spojení, ovšem nedaří se jim to. A jak by taky mohlo, když se inkriminovaný Boeing 737 nachází téměř 600 kilometrů daleko. Piloti netuší, že se od Belému víc a víc vzdalují. Pasažéři začínají propadat panice, neboť už měli dávno přistát a krajinu, nad níž letí, vůbec neznají.
Posádka si svůj fatální omyl uvědomí až ve chvíli, kdy se ukazatele množství paliva v nádržích blíží k nule. Musí co nejdříve přistát, ale jak najít nejbližší letiště, když nevědí, kde jsou a nad amazonskými pralesy nemají spojení s řízením letového provozu. Nad nimi se totiž téměř nelétá. Jen pro úplnost, tento starý typ nejrozšířenějšího dopravního letounu světa, který se začal vyrábět už v roce 1968, nedisponuje sofistikovanými navigačními systémy na bázi GPS jako současné stroje, tudíž piloti svoji polohu na žádném displeji nevidí.
Je 20 hodin 40 minut místního času, tedy 2 hodiny po tom, co měli přistát v Belému a kapitánovi se konečně podaří navázat spojení s řízením letového provozu. Vysílá stav nouze z důvodu nedostatku paliva a informuje cestující o nutnosti nouzového přistání. Paliva mají na pouhých 15 minut letu a v neprostupné neobydlené džungli opravdu žádné letišti nenajdou.
Levý motor vypovídá službu a vzápětí vysadí i pravý. Z mnohatunového dopravního letounu se stává obyčejný kluzák z aeroklubu. A jelikož letí nízko, mnoho času posádce ani pasažérům nezbývá. Piloti mají jedinou možnost, pokusit se o přistání do terénu. Jenže v Amazonii nenajdete pole nebo louku, kam by mohli letoun posadit, všude jen stromy a zase stromy. A mezi nimi také za pár sekund let Varig 254 s 54 lidmi na palubě skončí.
Řízení letového provozu vyhlašuje po ztraceném letu pátrání. Účastní se ho stovky vojáků, policistů, záchranářů i dobrovolníků z řad občanů. Prohledávají oblast kolem letové trasy z Marabá do Belému. Pátrají ze vzduchu i na zemi. A stále nic, ani stopa. Uběhne 48 hodin od chvíle, kdy posádka vyhlásila stav nouze a po letounu jako by se slehla zem.
Nikdo netuší, kde se Boeing s 54 lidmi nachází a neví, že drtivá většina pasažérů, včetně obou pilotů, je stále naživu. Náraz do země totiž ztlumily pružné větve bujné vegetace a letoun se nevzňal, neboť v nádržích nebylo žádné palivo. Proto 42 lidí tuto šílenou havárii přežilo.
Jenže ti stále čekají na záchranu kdesi v hloubi amazonských pralesů a ta nepřichází ani po dvou dnech. A není divu, v těchto končinách, 600 kilometrů na jihozápad od Belému, by trosečníky nikdo nehledal. Přeživší usoudí, že je asi nikdo nezachrání, tak se skupinka nezraněných pasažérů vydá pro pomoc sama. Po dlouhých hodinách strastiplné cesty neprostupnou džunglí plnou nástrah v podobě jedovatých živočichů i rostlin, konečně dorazí k lidskému obydlí. Místní farmáři okamžitě zalarmují záchranáře a ti zanedlouho skutečně trosky Boeingu 737 společnosti Varig i s přeživšími najdou. Bohužel, dvanácti z nich už není pomoci. Většina z obětí přišla o život při samotném nárazu, ale kdyby dorazila pomoc včas, byla by bilance ještě příznivější.
Ale proč k této havárii vůbec došlo? To definují experti z vyšetřovacího týmu v závěrečné vyšetřovací zprávě. Jak už to u leteckých nehod chodí, i v tomto případě hrálo roli vícero faktorů. Na tragédii zadělalo fatální pochybení pilotů, kteří si špatně vyložili číselné zobrazení kurzu v letovém plánu. Vůbec je netrklo, že přímo před sebou vidí zapadat slunce, tudíž nemohou letět na sever. A není divu, když se nechali vtáhnout do děje dramatického fotbalového zápasu.
K havárii bezesporu přispělo i chabé pokrytí brazilského vzdušného prostoru radarovým signálem a absence radarů na věžích letišť v Belému a Marabá. A kdyby byl Boeing 737 vybaven inercialním navigačním systémem, k havárii by pravděpodobně vůbec nedošlo. Bohužel, v letectví žádné kdyby neplatí.
Po této tragédii bylo radarové pokrytí rozšířeno na celý brazilský vzdušný prostor a letecká společnost Varig vybavila všechny své dopravní letouny moderními navigačními systémy.
Oba piloti byli odsouzeni ke čtyřem letům odnětí svobody. Na základně odvolání jim byly tresty zmírněny pouze na výkon veřejně prospěšných prací. Kapitán přišel o pilotní licenci, prvnímu důstojníkovi sice zůstala, ale i tak měl po této nehodě problémy sehnat práci na pozici pilota.
V současné době jsou všechny dopravní letouny vybaveny špičkovými navigačními systémy, řízení letového provozu má k dispozici výkonné radary a moderní zobrazovací metody, tudíž se nemusíte bát, že byste ve vzduchu bloudili. Tak šťastnou cestu a čisté nebe!
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/1oOLQjzPOFA?is=IwoxjeGtLWikLE4X
https://youtu.be/VsT8Q0Fmdcc?is=AM4FXqbVK1QAzgdo
https://youtu.be/kIqy5eUQFsM?is=3lah_cdalQZLKbHv
Accident Boeing 737-241 PP-VMK, Sunday 3 September 1989 https://share.google/CDXSXu3hwnaNyP27e
