Článek
Je mrazivá středa 29. ledna 2025 a z příběhu, který se ten večer odehraje nad hlavním městem Spojených států amerických, bude opravdu běhat mráz po zádech. Ale hezky popořádku. Ten večer panuje na mezinárodním letišti Ronalda Reagana ve Washingtonu, které se nachází prakticky v centru města, čilý ruch. Ostatně, jako vždy.
Tamější vzdušný prostor je poněkud specifický a klade vysoké nároky jak na řídící letového provozu, tak na posádky letadel, které letiště využívají. A proč? V jeho těsné blízkosti sídlí Pentagon, opodál najdete Bílý dům a budovu Kapitolu. Nad těmito objekty se samozřejmě létat nesmí, tak se hustý letový provoz musí nacpat do zbývajícího prostoru. A aby složitostí nebylo málo, kromě dopravních letounů se zde pohybuje velké množství vojenských strojů včetně vrtulníků. A právě jeden z nich bude hrát v našem dnešním hororovém příběhu hlavní roli.
Krátce po půl deváté večer se k letišti, pojmenovaném po 40. americkém prezidentovi, blíží let American Airlines 5342 z Wichity ve státě Kansas. Na palubě 20 let starého Bombardieru CRJ700 sedí 60 pasažérů, o něž pečují 2 členové palubního personálu. Mezi cestujícími je i 28 amerických krasobruslařů, jejich trenérů a rodinných příslušníků.
V kokpitu velmi spolehlivého dvoumotorového proudového letounu pro krátké a střední tratě velí zkušený kapitán čtyřiatřicetiletý Jonathan Campos. Za kniplem dopravních letounů strávil 3 950 hodin, z toho 3 024 právě na Bombardieru CRJ. Pro tento let mu připadla úloha řídícího pilota, zatímco první důstojník, osmadvacetiletý Samuel Lilley monitoruje přístroje a komunikuje s řízením letového provozu. S 2 469 nalétanými hodinami také není žádný začátečník.
K letišti se přibližují od jihu přes řeku Potomac a očekávají přistání na dráhu 1, která se nachází v přímém směru. Dispečer jim ji však na poslední chvíli zamění za dráhu 33. To však pro piloty nepředstavuje vůbec žádné komplikace, jelikož se k ní nalétává rovněž od jihu. Pouze se pak odkloní z přímého směru doprava a zbytek přiblížení dokončí vizuálně.
K nečekané změně ranveje přistoupil dispečer kvůli několika strojům na odletu z dráhy 1. Pokud by piloti Bombardieru American Airlines se změnou nesouhlasili, museli by vyčkávat, až na ně dojde řada. Na zdejším letišti bývají takovéto změny na poslední chvíli časté. I ve špicce se tím zachová plynulost provozu. Zpoždění a čekání nemá přece rád nikdo: piloti, cestující, ani letecké společnosti.
Ve stejný okamžik, kdy se blíží k letišti od jihu let American Airlines 5342, letí z opačného směru velký vojenský vrtulník Sikorsky UH-60 Black Hawk, označený jako let Air Transport 25. Jeho tříčlenná posádka, která provádí noční kontrolní let, odstartovala z vojenského letiště Davison a zase se tam má v úmyslu vrátit. Jenže se tak nestane.
Za řízením tohoto armádního stroje sedí osmadvacetiletá kapitánka Rebecca Lobach, která právě absolvuje pravidelné roční přezkušování z noční pilotáže. Dalším členem posádky je její zkoušející, devětatřicetiletý vrchní praporčík Andrew Eaves. Zároveň plní funkci monitorovacího pilota a komunikuje s řízením letového provozu. Dvojici pilotů doplňuje devětadvacetiletý technik údržby Ryan Óhara.
Řízení letového provozu informuje posádku vrtulníku o provozu v jejich okolí včetně Bombardieru American Airlines. Piloti informaci potvrdí a sdělí věži, že mají s letem American Airlines 5342 vizuální kontakt a budou dodržovat bezpečný rozestup. A co se stane o pár sekund později, šokuje nejen obyvatele Washingtonu, ale celý letecký svět.
Ve 20 hodin 46 minut místního času ve výšce 325 stop (99 metrů) a vzdálenosti 800 metrů od prahu dráhy 33 se oba stroje srazí. Jejich ikonky mizí z obrazovek radarů řídících letového provozu a trosky dopadají do řeky Potomac.
Na místo ihned spěchají veškeré letištní záchranné jednotky. Přesto, že dorazí za pouhou minutu, není komu pomoci. Pátrání po případných přeživších probíhá až do samého rána, ale bohužel, vyjde naprázdno. Pátrací a záchranné jednotky vystřídají členové vyšetřovacího týmu. Jeho jádro tvoří experti na letecké nehody z Národního úřadu pro bezpečnost dopravy Spojených států amerických. K nim se přidají zástupci amerického ministerstva obrany, odborníci z kanadské rady pro bezpečnost dopravy a agenti FBI. Posledně jmenovaní proto, aby vyloučili trestný čin a terorismus.
Experty čeká velmi komplikované vyšetřování. Trosky leží na dně řeky Potomac, jejíž voda má pouhé 2°C a jejich vyzvedávání ztěžuje i silný mráz a vítr. Ze změti pokroucených kovů lze stěží poznat, o jaké části stroje se jedná.
Někteří svědkové uvádějí, že vrtulník ve vzduchu explodoval. Proto musí pracovníci FBI prověřit i možnost teroristického útoku. Žádné stopy po něm ani jiné trestné činnosti však nenajdou.
Jak je možné, že vrtulník letěl tak vysoko, to je zásadní otázka, která nedá vyšetřovatelům spát. Aby helikoptéry nenarušovaly bezpečnost letového provozu, mohou se v blízkosti letiště Ronalda Reagana pohybovat pouze ve výškách do 200 stop nebo-li 61 metrů. Co dělal Black Hawk americké armády téměř o 40 metrů výš? Odpověď na tuto i další otázky, které během vyšetřování vyjdou najevo, by mohly skrývat palubní zapisovače. Ty se po několika dnech pátrání podaří nalézt a okamžitě putují do specializované laboratoře NTSB. Ta se naštěstí nachází přímo ve Washingtonu, tak to nemají daleko.
Mezitím, než experti obdrží výsledky, ohledávají trosky, vyslýchají svědky a řídící letového provozu. Na věži se dozví šokující fakt. Dispečer onoho osudného večera obsluhoval dvě pracoviště zároveň. Prý to bývala vcelku běžná praxe. Je si však naprosto jistý, že mu posádka vrtulníku potvrdila vizuální kontakt s Bombardierem American Airlines. Jenže v tu chvíli bylo ve vzduchu více letounů najednou a je možné, že viděla úplně jiný.
Čím víc informací vyšetřovatelé vstřebají, tím víc se případ zamotává. Ale konečně mají k dispozici data z černých skříněk obou strojů. Budou po jejich analýze moudřejší? Zatím jsou jen šokovaní. Ze záznamu hovorů v kokpitu letu American Airlines zjistí, že jeho posádka vůbec nebyla před vrtulníkem na kolizním kurzu varována. A to nejen dispečerem, ale ani antikolizním systémem Bombardieru CRJ. Jak je to možné? Jednoduše. Takzvaný TCAS čili palubní antikolizní systém, který včas upozorní piloty na blížící se letoun na kolizním kurzu a ten nejmodernější se dokáže překážce sám vyhnout, pracuje až od výšky 1 000 stop.
Možná vás teď napadne, že se přeci museli piloti obou letounů slyšet. Bohužel ne. Komunikovali totiž na rozdílných frekvencích. Proč se posádka vrtulníku nedokázala dopravnímu letounu vyhnout, když ho údajně viděla, se už asi nikdy nedozvíme. Ke špatné prostorové orientaci vojenských pilotů mohl přispět ještě jeden faktor. Při nočním letu používají brýle s nočním viděním. Skrz ně sice vidí i ve tmě, ale mají zúžené zorné pole.
Vyšetřovatelé se případem zabývají více než rok a dojdou k jednoznačnému závěru. Příčinou tragické kolize letů American Airlines 5342 a Air Transport 25 ve Washingtonu, bylo selhání lidského faktoru. Posádka vrtulníku nedodržela maximální výšku letu a přestože ohlásila vizuální kontakt s Bombardierem American Airlines, nedokázala se mu vyhnout. Přetížený řídící letového provozu neupozornil piloty dopravního letounu na blížící se vojenský stroj. A co je absolutně nepochopitelné, koridor pro provoz vrtulníků se křížil se vzletovou a přistávací trasou dráhy 33.
Ostatně, bylo jen otázkou času, kdy tu dojde k havárii. Přeplněný vzdušný prostor, v němž probíhají i vojenské výcvikové lety, silný tlak na plynulost provozu a přetížení dispečeři. Když se tyto faktory spojí, jinak než tragicky to snad ani skončit nemůže.
Okamžitě po této havárii, jíž se podle šéfa NTSB dalo zabránit, byl koridor pro vrtulníky změněn tak, aby se s dopravními letouny už nemohly střetnout. Národní úřad pro bezpečnost dopravy Spojených států amerických poukázal na řadu systémových selhání a vydal 50 doporučení, jak obdobným nehodám předcházet. Krátce po havárii zažaloval právní zástupce rodiny jedné z obětí Federální letecký úřad a americkou armádu a žádá pro svého klienta odškodnění v řádech milionů dolarů. Postupně se k němu přidávají další pozůstalí a jak to tak vypadá, soudy se potáhnout roky. Ať už dopadnout jakkoliv, jedno je jisté, životy 67 lidem už nikdo nevrátí.
Od této tragédie již k žádné kolizi letounů ve vzduchu nad Washingtonem ani nikde jinde ve světě nedošlo. Přejme si, ať je tomu tak navždy.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/c6JjScCf6To?is=eFheUd49GMWsjJk0
https://youtu.be/HLkF-C6NPL0?is=imQs97nc9Gw_J02N
https://youtu.be/HEPM81QJiK8?is=mwpvpbBY3p0Ykhs0
https://youtu.be/2OcQAdsiAhw?is=h-LEdvkpEGbKApFK
DCA25MA108.aspx https://share.google/lXqByNA7de4aor8H3
