Článek
Do míst, kde těžební a hutní průmysl devastoval krajinu po dlouhá desetiletí. A tento smutný proces vyvrcholil obrovskou ekologickou katastrofou.
Než se přeneseme do roku 2000, kdy k ní došlo, zabrousíme trošku do historie města Baia Mare, v překladu Velký Důl. Jak už název dnes více jak stotisícového města napovídá, něco se tu dolovalo. Ano, město bylo centrem hornictví již od středověku. Kutalo se tu zlato, stříbro a další cenné kovy. Po 2. světové válce a nástupu komunistů k moci vyrostlo v okolí několik hutí, metalurgických kombinátů a těžebních firem. A také závod Aurul na těžbu zlata takzvaným louhováním pomocí kyanidu. A právě ten bude hrát v našem příběhu o jedné obrovské ekologické katastrofě hlavní roli.
Kromě těžební a zpracovatelské činnosti se na plné obrátky rozjela i devastace okolní přírody a znečištění životního prostředí. Tenkrát se žádná ekologie absolutně neřešila, hlavně, že se plnil plán! Přitom emise z hutí a metalurgických provozů desítky let zatěžovaly ovzduší v širokém okolí včetně města se sto tisíci obyvateli.
O mnohonásobném překročení maximálních koncentrací oxidu siřičitého a jedovatého olova ani nemluvě. Obsah olova ve vodních tocích dokonce překročil 50 krát maximalní přípustnou mez. Spodní vody a zemědělská půda v celé oblasti jsou dodnes kontaminovány kadmiem, arzenem a dalšími toxickými prvky.
Komunistickému diktátorovi na postu prezidenta této balkánské země žádné zamoření vůbec nevadilo, město Baia Mare Ceaușescu navštěvoval poměrně často. Copak tu ekologickou spoušť neviděl ani necítil? Ne, neboť dlouho před jeho příjezdem se vše zakamuflovalo. Starší žáci a studenti museli povinně na brigádu a ještě ke všemu na skládky toxického odpadu. Ty zaváželi hlínou, aby ten nebezpečný svinčík zakryli. A aby se komunistický potentát a jeho družina nedusili, několik dní před jejich příjezdem přerušily všechny fabriky provoz. No a po jeho odjezdu se zase vše vrátilo do starých kolejí.
Jelikož stížností místních obyvatel na stále zhoršující se kvalitu ovzduší přibývalo, rozhodlo se vedení největší měděné huti postavit nejvyšší komín v celém Rumunsku. Tím se měly zplodiny dostat výš a rozptýlit v nižší koncentraci na větší ploše. A tak byl v roce 1995 vztyčen nedaleko města Baia Mare jeden z nejvyšších komínů na světě, který svojí výškou 351,5 metru o více jak 20 metrů převyšuje Eiffelovu věž. Tak se alespoň částečně podařilo snížit zatížení životního prostředí v nejznečištěnější oblasti Evropy.
Jenže jen na chvíli. Pak přišel leden 2000 a s ním druhá největší ekologická katastrofa v Evropě, kterou předčil pouze výbuch jaderné elektrárny v Černobylu. Tak se pojďme podívat, co se tam vlastně stalo.
Společnost Aurul začala v roce 1992 těžit takzvané zbytkové zlato. Zpracovávala vytěženou hlušinu, tedy odpad po klasické těžbě. A aby toto nepatrné množství žlutého kovu z hlušiny dostala, louhovala ji kyanidem. Součástí chemické úpravny rudy byla obrovitá nádrž, takzvané odkaliště, které mělo zachycovat kapalný i pevný odpad, obsahující jedovatý kyanid.
Hráz nádrže byla poddimenzovaná a odfláknutá. A miliony litrů odpadních vod obsahujících kyanid a těžké kovy, se staly časovanou bombou. Že hráz netěsní, věděli odpovědní pracovníci už dávno, ale nikdo nic neřešil. A pak se to stalo. Začátkem ledna 2000 přišla tuhá zima a několik dnů nepřetržitě sněžilo. Do už tak plného odkaliště napadlo 70 centimetrů sněhu. Ale to byl teprve začátek. Koncem měsíce se značně oteplilo a začalo vydatně pršet.
Pro představu, za jediný den, konkrétně 30. ledna napršelo 40 milimetrů srážek, což odpovídá přívalovým dešťům. V hrázi, totálně nasáklé vodou, se na několika místech objevily trhliny. Toxický odpad ji prostě rozežral a obrovské přívaly vody dílo zkázy dokonaly. Prvního průsaku si všiml strážný objektu při obchůzce kolem 22. hodiny. O hodinu později společnost Aurul zastavila provoz a soustředila veškeré síly a prostředky na provizorní ucpání a opravu hráze.
Alespoň částečně zamezit úniku kontaminované vody se jim podařilo až kolem půl druhé v noci. Avšak ještě 48 hodin unikalo trhlinami v hrázi odkaliště desítky litrů kyanidové vody za sekundu. A kam myslíte, že mizela? Ano, vsakovala se do okolní půdy a nebo pokračovala v cestě do místních vodních toků. A z nich do řeky Tisy, dále do Dunaje a s ním do Černého moře.
Celkem uniklo z odkalovací nádrže 100 tisíc kubíků kontaminované vody a koncentrace kyanidu v řekách překročila normu 700 krát! Uhynuly stovky tun ryb a z 250 kilometrů Tisy se stala mrtvá řeka. Byly kontaminovány podzemní zdroje pitné vody nejen v Rumunsku, ale i v Maďarsku, kde bylo znečištěním spodních vod postiženo 2,5 milionu obyvatel.
Celková škoda způsobená únikem odpadních vod s kyanidem a dalšími životu nebezpečnými látkami, byla znalci odhadnuta na 170 milionů amerických dolarů. Následky druhé největší ekologické katastrofy v Evropě jsou v této oblasti patrné dodnes. Okolí fabriky i po 25 letech připomíná měsíční krajinu, do níž se život asi hned tak nevrátí. A kdo za to může? O vinících nepadlo ani slovo.
Smutné, že? Snad si lidstvo konečně uvědomí, že příroda nám špatné zacházení vrátí i s úroky. Tak se k ní chovejme slušně.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/8TjuJ-46i4A?si=mQgeOJ6uNu8hbh74
„Kyanidový Černobyl“ ničil před 20 lety život v řekách, o práci připravil i rybáře — ČT24 — Česká televize https://share.google/TYHMJpSBj6whkEg45
Kyanid zničil před 20 lety ve dvou řekách většinu flóry i fauny - Ekolist.cz https://share.google/lHlk2SA8CDWlSjY5A
