Článek
Supermarket pro nespavce otevírá ráno v šest. Hlouček seniorů se začíná formovat krátce po páté a bobtná jako těsto na buchty. Aktéři živě diskutují nad slevovými letáky a s blížící se otvíračkou vzrůstá nervozita a napětí. Fronta nedočkavců připomíná piloty formule 1 pár vteřin před startem. Konečně nastává dlouho očekávaný okamžik, přichází obsluha a uvolňuje nákupní vozíky. Rychle hole a tašky dovnitř a hurá do víru nákupního centra. Kam se hrabou Lurdy! Najednou jako mávnutím kouzelného proutku klouby nebolí, nohy nekulhají, záda se napřimují i ostříží zrak se dostavil a okamžitě zaostřil na regály se slevovými akcemi. „Hele jogurty a za 50 %, tak vezmeme celé plato,“ nabádá seniorka svoji trpící polovičku. Co na tom, že zítra končí. Jogurty mizí jako pára nad hrncem a zbývá posledních deset kousků. V tom se strhne mela, která si v ničem nezadá s ragbyovým mlýnem, létají nadávky, posléze i hole! Kdepak máme sudího? Á, už přichází Security a snaží se zjednat pořádek. Příliš se mu to nedaří, zápasníci pokročilejšího věku jsou tak zabráni do boje, že nevnímají okolí.
Samozřejmě, hlasité projevy aktérů přilákaly ostatní nakupující a někteří dokonce začínají fandit. Tuto akční bitvu utne až městský policista, rovněž z řad zákazníků. Řeknu vám, jsem o několik desítek let mladší, ale energii těmto čiperným důchodcům závidím. Tak sportovní přenos skončil a jdeme pro pečivo. Přepravky obležené dámami, které se hrabou v houskách jako divočáci hledající žaludy. Ta je příliš vypečená, ta málo, ta moc maková, ta vůbec… Každou berou do ruky a zkoumají jako věšteckou kouli, samozřejmě bez rukavic. A ještě rukou utřít nos. Hm, tak dneska si koupím chleba a balený!
Přemýšlím, co k němu, když mě z přemítání vytrhne výkřik za mými zády: „Jé, vejce!“. Otočím se a spatřím dámu šinoucí se k příslušnému regálu. Bohužel má smůlu, vejce v akci došly. Nelení a táže se opodál stojícího mladíka, vybalujícího zboží. „Pane, máte vejce?“ Hoch slušně pozdraví a s úsměvem na rtech odpoví: „Už jen ty svoje, paninko.“ Dáma cosi zamumlá a zmizí.
Mám nakoupeno, jako vždy bez vozíku, neboť své tři věci unesu v ruce a razím si cestu k pokladně. Samoobslužné tu nemají, tak musím vystát frontu u klasiky. A ouha, v mé uličce je dopravní situace na stupni číslo pět. Copak nám způsobilo zácpu? Aha, paleťák s moukou, jak jinak než v akci. Tak na závěr ještě troška sportovní podívané, tentokrát bez zápasu, neboť hlavní aktéři jsou již unaveni, ale zvednout deset kilo do nákupního vozíku jim absolutně nedělá problém.
Uf, jsem ráda, že jsem venku! Lapám po čerstvém vzduchu a dělá mi dobře na rozdíl od spolunakupujících. Jejich okysličený mozek a absence opory v podobě vozíku jim již předaly signál, že mají problémy s hybností. Notně znaveni a obtěžkáni se šourají na trolejbusovou zastávku a odjíždějí do svých domovů. Bohužel stejným spojem jako já s dalšími pracujícími a malými dětmi do školy. Ty se sotva drží na nohou pod tíhou napěchovaných batohů a snaží se udržet stabilitu v zatáčkách, zatímco více či méně spokojení spolucestující totálně vyčerpáni hodinovým nákupem, se rozvalují na svých sedačkách obklopeni naditými taškami, které zabírají místo i v uličce. A jako na potvoru vystupují většinou až na konečné. Takže před usednutím ke kancelářskému stolu absolvuji ještě pár překážek. Zocelena tímto adrenalinovým zážitkem zvesela vstupuji do pracovního procesu neb to nejhorší z celého dne mám již za sebou.
