Článek
Pro minulý režim byli automaticky nepřátelé, jen proto, že byli „von“. Tehdejší mocipáni, kteří je mnohdy perzekuovali, je vůbec neznali, nevěděli, jací jsou to lidé, jaký mají charakter, posuzovali je jen podle původu a majetku. Nyní si o několika zástupcích slavných šlechtických rodů, kteří zůstali v naší republice i po únorovém převratu, povíme víc.
Asi nejznámějším šlechticem, který se nikdy nevystěhoval z naší republiky ani neemigroval, je hrabě František Kinský. (Šlechtické tituly se u nás oficiálně neužívají, já je v tomto článku použiji.) Vy, kdož jste sledovali velmi zajímavý televizní dokumentární cyklus Modrá krev, si ho jistě vybavíte coby průvodce a moderátora tohoto velice zdařilého projektu.
Narodil se 27. prosince 1947 v Hradci Králové jako první syn hraběte Josefa Kinského z Vchynic a Tetova a Bernadetty Kinské, rozené Merveldt, tedy jako potomek kostelecké větve tohoto velice významného českého šlechtického rodu. Když mu byl rok, jeho otec byl zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném politickém procesu, neboť tehdejší nová vládní garnitura v něm viděla třídního nepřítele. A spolu s dalšími nepohodlnými občany strávil pět krutých let v jáchymovských uranových dolech. Malý František tehdy žil pouze se svou matkou a dědečkem, po němž zdědil právě toto křestní jméno, v rodinném sídle v Kostelci nad Orlicí.
Záhy byli nuceni zámek opustit a odstěhovali se do Prahy, kde František vystudoval stavební průmyslovku. Poté započal studium žurnalistiky na Karlově univerzitě. Ale bohužel, přišel osmašedesátý a se studiem byl konec. Místo toho mladý hrabě narukoval na vojnu. Za totality vystřídal několik zaměstnání, kupříkladu pracoval v Československé televizi, projekční kanceláři nebo v oblasti reklamy. Později působil jako kreativní ředitel jedné nadnárodní reklamní agentury.
Jeho otec Josef přežil útrapy jáchymovských dolů, dočkal se navrácení majetku včetně zámku v Kostelci nad Orlicí a jako osmdesátiletý započal s jeho rozsáhlou rekonstrukcí. V roce 2003 převedl veškerý rodinný majetek právě na prvorozeného syna Františka a zemřel v úctyhodném věku 97 let. František Kinský pokračoval ve šlépějích svého otce a v roce 2008 otevřel zrekonstruovaný zámek spolu s anglickým parkem, zámeckou restaurací a kavárnou, veřejnosti.
Neúnavný hrabě stále aktivně podniká například ve vlastním lesním hospodářství. Rovněž obhospodařuje horský penzion na Dolní Moravě, zabývá se těžbou písku a je spoluvlastníkem cihelny. Zkrátka bývalého stavaře nezapře. A co víc, na svém vlastním zámku i provází turisty a prohlídky v jeho podání jsou velice oblíbené, neboť je skvělý vypravěč. A opravdu osobnost, i bez šlechtického titulu.
Jméno dalšího šlechtice, kterého vám dnes představím, bude asi taky většina z vás znát. Alespoň ti, kdo milují Černé barony, respektive jejich filmovou verzi. V literární předloze Miloslava Švandrlíka se totiž postava hraběte Sternberga ze Šternberka, kterou ztvárnil Václav Vydra, nevyskytovala.
My se teď podíváme, jaký byl ten skutečný hrabě Zdeněk Sternberg, zástupce jednoho z nejstarších šlechtických rodů na našem území. Ano, byl doslova ze Šternberka, neboť se přímo na hradě Český Šternberk narodil, a sice 15. srpna 1923. Vystudoval gymnázium a poté nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Bohužel, přišel nechvalně proslulý rok 1948 s vládou jedné strany, která buržoazii nepřála a student Zdeněk Sternberg nebyl z politických důvodů připuštěn k promoci.
A aby problémů nebylo málo, v roce 1949 byl hrad znárodněn. Naštěstí Zdeňkův otec Jiří byl mezi místními velice oblíben a podařilo se mu zůstat na původně svém hradu alespoň ve funkci kastelána. Tuto výsadu měl jako jediný z českých aristokratů, kteří zůstali po převratu ve své rodné zemi.
A jak to bylo s „pétépákem“ z proslulého filmu dál? Ano, skutečně sloužil na vojně u takzvaných Pomocných technických praporů, taky pracoval v karvinských dolech a později jako kulisák v Hudebním divadle v Karlíně. Na počátku 60. let si ho vzala na mušku Státní bezpečnost, jelikož byl jako všichni šlechtici automaticky považován za třídního nepřítele. Výslechy, domovní prohlídky a výhrůžky byly na denním pořádku. Estébáci se z něj totiž pokoušeli vymámit informace o jeho přátelích a příbuzných v cizině. Marně.
Po okupaci v roce 1968 společně se svojí manželkou a synem emigroval do Rakouska. Zpět na svůj rodný hrad, který mu byl s dalším majetkem navrácen v restituci, se spolu s manželkou vrátil v roce 1992 a žil zde až do své smrti. A rozhodně nezahálel, neboť hrad za dobu jeho emigrace notně zchátral, jelikož za tehdejšího režimu měl stát jiné priority než zvelebovat bývalá šlechtická sídla.
Rodina postupně zrekonstruovala veškeré pokoje i exteriéry a hrad zpřístupnila veřejnosti. Kromě správy svého majetku se Zdeněk Sternberg věnoval i propagaci našich kulturních památek ve světě. V roce 2005 obdržel z rukou prezidenta Václava Klause státní vyznamenání – medaili Za zásluhy II. stupně. Hrabě Sternberg ze Sternbergu (Šternberku) zemřel na svém hradu 19. ledna 2021 v požehnaném věku 97 let.
Náš další muž s modrou krví vám bude možná známý coby poslanec. Ne, není to Karel Schwarzenberg, ale jiný kníže s titulem, který náš stát uznává, na rozdíl od těch šlechtických: Ing. Jaroslav Lobkowicz.
Narodil se 16. srpna 1942 v Plzni. Vyrůstal na zámku v Křimicích. Bohužel o osm let později jeden z nejvýznamnějších českých šlechtických rodů o svůj majetek, včetně tohoto zámku, přišel. Mimochodem, byl v něm zřízen internát Škody Plzeň. Po maturitě se Jaroslav hlásil na elektrotechnickou fakultu. Bohužel stihl ho podobný osud jako další potomky šlechtických rodů. Na vysokou školu nebyl přijat pro svůj původ. Paradoxem je, že jeho otec v té době pracoval jako cestář.
Vysněnou elektrotechniku vystudoval až v Německu, kam se vystěhoval v srpnu 1968. Do té doby pracoval jako televizní opravář. A od něho se dostal až na předního odborníka u firmy Siemens v Německu. S manželkou francouzského původu se v roce 1993 vrátil zpět do své vlasti a řadu let působil ve vrcholné politice jako poslanec Parlamentu.
Tři zástupci významných českých šlechtických rodů, tři různé životní cesty a tři velice podobné nelehké osudy, z nichž by se spousta z nás hroutila. A tak bychom mohli pokračovat. Vzdělání, inteligentní a pracovití lidé, jejichž předkové nosili šlechtické tituly. A to se holt v totalitní společnosti neodpouštělo.
Zpracováno na základě těchto podkladů:
