Článek
Je pátek ráno, 6:05. Drrrrr, drrrrr…. Ne! Jako když dostanu palicí do hlavy! To není budík, nýbrž maxi vrtačka a soused nade mnou. Je skřivan asi jako každý důchodce a ke všemu ještě neúnavný domácí kutil. Horší kombinaci nenajdete. Já jsem typická sova a do práce vstávám kolem osmé. Teda mohla bych. Bohužel, většinou je to pouze mé zbožné přání, neboť čiperný soused maká jako ve fabrice, od šesti. A pozor, zvládá i dvanáctky! Zkoušel to i ráno na pátou, naštěstí neuspěl, jelikož byl důrazně upozorněn, aby si přečetl domovní řád, zejména odstavec o nočním klidu a dodržoval ho. Bohužel, někteří jiní nájemníci asi číst neumí, ostatně přesvědčíte se sami.
Před devátou odcházím a kutil o patro výš je stále v plné práci, jen vyměnil vrtačku za kladivo. Nechápu, co stále tvoří v bytě 1+kk. A že má výdrž, jsem se přesvědčila zrovna minulý víkend, to dělal i přesčas. Vrtá, řeže, hobluje, brousí, zatlouká… Kolikrát ani neslyším, že mi zvoní mobil, a to mám hlasitost na maximum! A že bychom si doma povídali? Jedině tak znakovou řečí. Ještě, že nepracuju na stavbě nebo v truhlárně, to bych byla fakt zralá na Chocholouška. Naštěstí mi v práci hlučí jen tiskárna a větrák počítače. Jo a v létě ještě klimoška.
K večeru se vracím zpět do svého kotce a u vchodu se baví hlouček omladiny. Je dřív cítit a slyšet než vidět, neboť hulí trávu za nezbytné podpory kraválu z repráků. Tomu se opravdu nedá říci hudba. Dveře na chodbu samozřejmě dokořán, mladí jsou přející, chtějí, abychom z jejich jointu měli potěšení všichni.
Odér ani hudba se však nelíbí čtyřnohým nájemníkům a dávají to razantně najevo! Čím menší rasa, tím hlučnější reakce. Nejvíc řvou čivavy, které má sousedka odvedle hned dvě. Zahanbit se nenechají ani jorkšír a bišon o patro výš a zdatně jim pomáhá pudl ze čtvrtého. Naproti tomu retrívr z přízemí to má na háku.
Když jsme se nabažili štěkotu, smrádku a dunění, které naši potomci nazývají hudbou, je pár minut klid. Dokonce takový, že slyším hádající se „italské“ manžele z vedlejšího vchodu, přesněji jen něžnou polovičku. Zato její projev má k něžnosti daleko. Publikovat ho nelze, vyšla by z toho stejně jen morseovka.
Za chvíli jdu se smetím a míjím souseda z posledního patra s pořádnou zásobou alkoholu, patrně na celou zimu. Buď očekává zákaz vycházení nebo bude večer mejdan. A co vidím u kontejnerů? Zase nějakej bezďák na lovu. Ba ne, to je sousedka! Co to tam dělá? Šťourá klackem v nádobě. „Spadly mi tam klíče,“ odpoví, aniž bych se tázala. Najdu si taky klacík a šťouráme obě. Nakonec se zadařilo a sousedka může domů.
K vedlejšímu vchodu právě přijíždí záchranka, takže manželská výměna názorů asi skončila nedovoleným zákrokem. A já jdu ještě pověsit prádlo na balkon. Nakloním se přes zábradlí, abych ometla pavučiny a v tom mi cosi přistálo na hlavě. Že by ptáček letěl nade mnou? Jo, houby, kuřák o dvě patra výš. Ten má ale mušku, trefil mě vajglem. Záchranka odjíždí a důchodci mizí zpoza záclon a žaluzií. I „mobilní“ děti se z laviček pomalu šourají domů, aniž by zvedly hlavy od displejů, neboť přichází večer a ochlazuje se.
Děda kutil už má taky padla, však podle všeho makal 12 hodin. Ale má své zdatné nástupce v přízemí, odkud se právě ozývá kvílení brusky. Ano, za dvacet let v paneláku bez problémů rozeznám zvuky různých kutilských nástrojů na dřevo, kov i beton. A věřte, jsou chvíle, kdy bych chtěla mít vadu sluchu. Tu má určitě soused přes chodbu, alespoň toho hudebního. S oblibou si pouští karaoke na plný pecky jako zrovna teď a k tomu vydává jakési neidentifikovatelné zvuky. Se zpěvem nemají pranic společného a uši by urvaly i totálnímu hlušci.
Venku se setmělo a v paneláku zklidnilo, jelikož většina jeho obyvatel usedla k magickým obrazovkách a denním dávkám emocí. Najednou asi kolem půl desáté šílený dusot na chodbě. Ne, koně tu zatím nikdo nechová, alespoň o tom nevím. To se patrně scházejí účastníci mejdanu. Zásadně čekají, až nastane noční klid, asi aby jejich hudební produkci a vlastní hlasové projevy nerušily vrtačky nebo křik dětí. A jsou přesní jak hodinky. Úderem 22. hodiny to začne: duc duc duc, tuc tuc tuc, řev, rádoby zpěv, bouchání, dupání a smích. Zkrátka správnej mejdan, akorát v nesprávnou dobu a na nesprávném místě. 23, 24, 1… a jedeme dál. K šílenému rachotu z posledního patra se přidá ještě mlácení na topení od sousedů, kterým již ruply nervy. Bouchání na dveře totiž nepomohlo, nikdo neotevřel. Ve dvě přijíždí strážci zákona a rušení nočního klidu se snaží vyřešit domluvou. Udělají bububu, odjedou a je klid. Jo, přesně 5 minut! To jest po dobu, než policisté sejdou dolů a vzdálí se z dohledu a doslechu. A pak to rozjařená a notně opojená parta rozjede ještě hlasitěji. A pokračuje, dokud nepadnou poslední vytrvalci, což je do svítání. Konečně snad usnuli nebo odešli. A my taky půjdem. Spát? Kdepak, do práce!
A co vy? Máte také bezohledné sousedy nebo je váš dům oázou klidu a pohody?
