Článek
Naše první jaderná elektrárna se začala stavět v roce 1958 v Jaslovských Bohunicích na západním Slovensku. Její první blok, označovaný A-1 a tvořený jedním reaktorem (později měl přibýt druhý), byl uveden do provozu 25. prosince 1972 a jeho chod rozhodně nebyl bezproblémový. Reaktor tuzemské výroby byl označován jako experimentální. Už jen název nahání hrůzu, neboť experimentovat v provozu jaderné elektrárny asi nebude to pravé ořechové. Ostatně, taky se to později potvrdí, ale nepředbíhejme.
V čem se reaktor tuzemské výroby lišil od jiných, běžně používaných ve světě? Nepotřeboval ke své činnosti obohacený uran jako ty ostatní, stačil mu přírodní, kterého jsme tehdy v naší republice těžili obrovské množství v uranových dolech v Příbrami, v nechvalně proslulém Jáchymově a později i na Českolipsku. Na první pohled obrovská výhoda zejména z finančních a logistických důvodů.
Jenže reaktor byl technologicky složitější a podstatně náročnější na obsluhu. Například palivové články se měnily za plného provozu, což bylo dost riskantní, jak se také záhy ukázalo. Konkrétně 5. ledna 1976 za pět minut dvanáct. Pondělní ranní směna probíhala naprosto normálně až do chvíle, kdy přišla na řadu již zmiňovaná výměna palivových článků.
Technici jeden z právě vyměněných špatně zamkli, ten doslova vystřelil do reaktorové haly, vzniklým otvorem začal unikat velice nebezpečný oxid uhličitý, který se používal k chlazení a schylovalo se ke katastrofě. Prudce stoupala teplota v reaktoru a začal se přehřívat. Většina pracovníků stačila včas utéct, bohužel dva už to nestihli a udusili se.
A co zachránilo reaktor před výbuchem? Duchapřítomnost operátora a dozimetristy, kterým se podařilo otvor utěsnit a zamezit tak dalšímu úniku chladícího média. Kromě oxidu uhličitého samozřejmě uniklo i značné množství radiace. Uvnitř elektrárny překročily její koncentrace povolenou normu 100 krát! Do ovzduší se údajně nedostala, ale tento fakt již nelze nijak ověřit.
Naproti tomu můžeme s jistotou konstatovat, že se o této závažné nehodě tehdy nedostala na veřejnost jediná informace. Ostatně, to bývalo zcela běžné, vždyť v socialistické zemi muselo všechno šlapat jak švýcarské hodinky a jakékoliv průmyslové havárie, natož jaderné, se přeci nemohly stát.
Jenže opak byl pravdou. A nemuseli jsme ani dlouho čekat, za rok jsme tu měli další. V téže elektrárně, na stejném reaktoru, ovšem s dalekosáhlejšími následky. A opět při výměně palivových článků. Pojďme se podívat, co se při tomto procesu stalo 22. února 1977. Spouštěčem nehody byl obyčejný sáček se silikagelem, který byl přiložen u každého nového palivového článku, aby pohlcoval vlhkost. Malé bílé kuličky všichni dobře známe, i když jsme v jaderné elektrárně nikdy nebyli. Najdeme je třeba v krabici s obuví.
Teď si asi řeknete, jak mohly tyto kuličky způsobit jadernou havárii? Jednoduše. Jeden sáček se roztrhl a kuličky se vysypaly. Pracovníci se je snažili vysát, ale některé zapadly dovnitř reaktoru a ucpaly průtok chladícího plynu. A další sled událostí se v mnohém podobal předchozí havárii. Jen s tím rozdílem, že tentokrát si stoupající teploty nikdo nevšiml, palivový článek se přetavil a došlo k mohutnému úniku radiace i mimo elektrárnu. Její koncentrace v ovzduší mnohonásobně překročila povolené limity. Přesná čísla se mi nepodařilo dohledat.
Po odstavení poškozeného reaktoru bylo rozhodnuto o ukončení provozu prvního bloku a jeho následné likvidaci. A ta způsobila ještě větší škody než havárie samotná. Ptáte se, jak je to možné? Na místo jaderných fyziků a zkušených operátorů nastoupili likvidátoři, kteří neměli o provozu jaderné elektrárny ani ponětí. Tak místo, aby odborně likvidovali elektrárenské zařízení, likvidovali životní prostředí.
Vypouštění kontaminované vody do místního potoka neušlo obyvatelům obce a hlavně státní bezpečnosti. Tak se v roce 1989 na likvidační práce zaměřila podrobněji. A podržte se, co zjistila. Kontaminace vody v potoce překročila 540 krát povolenou normu, což je 4 krát více, než byla kontaminovaná řeka Pripjať po jaderné katastrofě v Černobylu.
A nejen voda, ještě v roce 1990 byla naměřena ve vzduchu v blízkosti elektrárny 20 krát vyšší úroveň radiace, než povoluje norma. Stejné hodnoty ukázaly dozimetry i o 10 let později. A podobné budou patrně i dnes, protože poškozený reaktor s jaderným palivem uvnitř stále stojí na svém místě. A mám pocit, že bude zachován i pro příští generace.
Získávání energie pomocí štěpení jádra uranu se dnes rozhodně bát nemusíme. Naše současné jaderné elektrárny používají špičkové reaktory, které snižují riziko havárie na minimum a Dukovany i Temelín patří k nejbezpečnějším jaderným elektrárnám na světě.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://www.denik.cz/z_domova/jaslovske-bohunice-havarie-kontaminace.html
Havárie v jaderné elektrárně Jaslovské Bohunice, aneb český Černobyl? | Elektřina.cz https://share.google/Qsv908EjMOGMcgBuK
https://youtu.be/Cqfg4pzfMIc?si=4qSAcT0nSAaYSpjj
