Článek
Určitě se bojíte, že vám hrábne z ustavičného pípání skeneru, co? Taky jsem se bála a víte, že ne? Ona se totiž dá hlasitost nastavit nebo zvuk úplně vypnout. Ale zato „Jingle Bells“ vám budou znít v uších ještě hodně dlouho, ty se vypnout nedají. A do smrti budete nenávidět koledy a někteří méně odolní i Vánoce. Tak pojďme na to, dnes je první akční den, takže bude frmol.
Hned první zákazník a zádrhel: když mu markuju banány, všimne si nálepky BIO. „Aha, ty nechci, ty budou drahý,“ vytrhne mi trs z ruky a odkráčí do útrob obchodu vyměnit si je za nebio. Čekám, čekám… Asi zabloudil. „Tak vemte zatím mě, já spěchám,“ ozve se seniorka za ním. Nevím kam, do práce asi těžko, pomyslím si a marně se jí snažím vysvětlit, že tyto pokladny neumí markovat více zákazníků najednou, nejsme v restauraci. No konečně se pán vrací. A ouha, teď si všiml, že dva banány z trsu, podle jeho slov nejsou zralé, tak je odloupne a nechá na kase. A konečně přichází na řadu paní, co spěchá. Když jí načtu plato jogurtů, zarazí se. „Vždyť mají být za 9,90, co jste mi to tam napočítala?“ Kdepak paní, to jsou jiné, než máme v letáku, snažím se vyvrátit její domněnku a pro jistotu jí ukazuji obrázek. „Tak to nechci,“ a opět zanechá nechtěné zboží u mne v úschovně.
Najednou křik, který přehluší i dotěrné koledy. Co se to děje? Někoho přepadli nebo oloupili? Kdepak, to je jen seniorská rozcvička, přetahují se o poslední plato vajec v akci, až je rozbijou! Za chvíli slyším od vedlejší kasy: „A vejce už nemáte?“ Mladý brigádník zvídavé zákaznici odpovídá: „Už jen ty svoje, paninko.“
Přichází malý klučina, sotva je za pásem vidět, chce zaplatit bonboniéru pro maminku k narozeninám, ale chybí mu dvě koruny. Je celý nesvůj a chystá se ji vrátit. Dvě kačky dám ze svého, ať má kluk radost. Popravdě, i kdyby mu chyběla dvacka, tak mu ji dám, na rozdíl od bezďáků, kteří před obchodem žebrají, aby měli na rum. Další zákaznice – elegantní dáma ve středních letech s vozíkem narvaným k prasknutí. Kartou, nebo hotově? Táži se na způsob platby. „Pět stovek stravenkami, dva tisíce kartou, pak dám deset euro a zbytek v korunách.“ Uf…. Ještě, že nebereme zlato, to by snad sundala i náušnice.
Á, paní „jednotková“ je tu. Jedna cibule, jedna mrkev, jeden rohlík, jeden koláček… To jsou teda kšefty, ale aspoň se nenadřu. On mi to vyváží další zákazník s granulemi pro psa. Pán má zřejmě chovnou stanici bernardýnů a ještě k tomu iniciativně vyrovnal pytle na pás a ten se ani nehne, je přetížený. Tak si je musím šoupat sama hezky růčo. Myslíte, že mi pomůže? Ani náhodou, vždyť náš zákazník, náš pán.
A koho tu ještě máme? Partu cizinců, podle vzezření patrně někde od Indie. A chtějí platit v dolarech. Bohužel, ty nebereme, ale jak jim to mám vysvětlit, když mluví jen tou svoji hindštinou či bengálštinou a nerozumí ani anglicky, natož česky. Po chvíli gestikulace pochopí, vozík se zbožím nechají stát na místě a zmizí. A kdo to jako bude uklízet a vracet zpátky do regálů?
Blíží se večer a s ním první opilci, kteří si jdou pro novou várku alkoholu. No, jdou, není to správné slovo. Visí na vozíku jak hadr na holi a smýkají s ním ze strany na stranu. Jsem zvědavá, jestli se trefí do uličky mezi dvě pokladny. Nakonec se zadařilo, zvládli i zaplatit a co nevidím při pohledu skrz výlohu? I s vozíkem se potácejí k domovu. Pravda, bez opory by to asi nezvládli. A copak se to děje tady mezi regály? Skrumáž u paleťáku připomíná ragbyový mlýn. Aha, přivezli mouku v akci. No nekupte to! Desetikilová balení mizí tak rychle jako naše prachy v děravé státní kase. Netušila jsem, že máme ve městě tolik pekáren! Však on mě ten humor přejde, až budu ty balíky pípat.
Konečně! Patnáct minut před zavíračkou zazní kouzelná formule: „Vážení zákazníci, děkujeme…. odejděte.“ Ano, kouzelná, ale v opačném slova smyslu, o čemž svědčí hlouček zákazníků, dožadujících se vstupu a dohadujících se s ochrankou u vchodu. „Já chci jen cigára, já chci jen láhev vína, já chci jen….“ A ti, co jsou vevnitř, také nespěchají ven. Pomalým tempem se šourají k pokladnám a ještě pomaleji vyndávají zboží na pás. Uf, poslední pípnutí! Dvacet minut po zavíračce.
Tak co, ještě chcete pracovat v supermarketu? Já ne.
