Článek
A doma jsme taky dostali – na zadek! Dnes by sousedi volali sociálku, že bijete děti. Co si budeme povídat, výchovný účinek veškerý žádný, příště jsme tam byli znovu. A nějaké virózy? To jsme neznali, rýma nebyla nemoc.
Jakmile slezl sníh, vytáhli jsme z kůlny naše dopravní prostředky: kola, koloběžky, tříkolky, samozřejmě na nožní pohon a taky vlastnoruční výtvory – pár prkýnek s kolečky od kočárku. Na tom se to pane drandilo! A nějaká přilba? Tu používali jen motocyklisti a kdoví jestli. Pokud jsme spadli, odnesly to jen kalhoty a maximálně odřená kolena. A v lese za vsí u pískovcových skal, tam jsme měli pré: stavěli jsme bunkry z klestí, taky si hráli na Indiány, lezli po skalách a skákali z jedné na druhou. O tom ani rodiče nevěděli. A taky rozdělávali ohně a opékali si vuřty. A vidíte, les nikdy nechytnul.
I ve vsi se našla zábava: skákali jsme panáka, hráli vybíjenou nebo třeba pořádali hlemýždí závody. Teda, pro akční jedince to byla docela nuda, tak jsme vymysleli slepičí. No jo, ale chyťte slepici! A pokud už se nám to podařilo, stejně hned utekla. A když přijel strejda ze statku s traktorem a vzal nás do kabiny nebo na valník, to byl panečku adrenalin! Pár vyvolených povozil i v kombajnu, těm jsme jen tiše záviděli.
A když nastaly prázdniny, trávili jsme každý den u vody. Sami, rodiče byli v práci a prarodiče neměli čas, neboť se starali o hospodářství. Vlastně ne, měli jsme doprovod: psa, to kdyby se někdo topil, aby ho vytáhl. A největší zábavou u písáku bylo skákadlo. Pořádně se rozhoupat a šup do vody. Že by někdo v hloubce deseti metrů narazil na dno, bylo nepravděpodobné. Ani hodinky jsme sebou neměli, když se slunce sklonilo k západu a prodloužili se stíny, šli jsme domů. Cestou jsme samozřejmě hráli „bojové“ hry, třeba šiškovanou, takže často byl pes doma dřív než my.
A také nesmíme zapomenout na úrodu. Třešně přece chutnají nejlépe přímo na stromě, pokud možno cizím. Taky jablka, hrušky…. Někdy jsme se přejedli, až nám bylo špatně. Ale jakmile nám otrnulo, vyrazili jsme znovu. Však taky všichni kluci uměli lézt po stromech, někdy i holky. Nepohrdli jsme ani dary polí, třeba takový mladý hrášek ve šťavnatém lusku, to byla mňamka! Pravda, někdy jsme snědli i potravu pro dobytek, ale jak se zdá, nijak nám to neublížilo.
Prázdniny skončily a škola volá! Do ní jsme jezdili vlakem a nejprve jsme museli absolvovat dvoukilometrovou cestu lesem na zastávku. Že jsme chodili v zimě potmě? Měli jsme baterku a bylo to ideální prostředí na bojovky, zvlášť když byl sníh. Však nám to taky mnohokrát ujelo. No co, jeli jsme dalším a u známé nádražačky si vyzvedli zpožděnky = omluvenky do školy. My v podhůří jsme taky lyžovali. Ale hezky bez vleku, v oteplovačkách a kulichu, takže vyšlapat kopeček po svých. A když jsme náhodou upadli, díky kombinéze z umělých vláken jsme se někdy doklouzali až do potoka.
A celoroční zábavy? Hra na honěnou, na schovku… A když jsme měli jít domů, všichni jsme smlouvali: Ještě chvíli, ještě je vidět.
A dnes? Potkáte-li venku děti, sedí na lavičce a tupě zírají do mobilů se sluchátky na uších. A takováhle dobrodružství nikdy nezažijí.
