Článek
Hlavní postavou autentického příběhu, který vám dnes budu vyprávět, nejsem já, nýbrž moje matka, která holduje alkoholu snad odjakživa.
Už jako malá, když jsem začala rozum brát, jsem ji každý den vídala za kuchyňským stolem s litrovkou vína a skleničkou v ruce. Mohly mi tehdy být tak 3 – 4 roky a tento obraz mám před očima dodnes, což je 55 let. Možná by mamka mohla být aspirant na zápis do Guinnessovy knihy rekordů, neboť dle tvrzení starších členů rodiny je její pijanská dráha dlouhá minimálně 65 let.
A ne, že by si tenkrát dala jen jednu skleničku, po návratu z práce vypila sama celou láhev. A pozor, nátisk měla již ze zaměstnání, jelikož v kanceláři se v dobách hluboké totality začalo popíjet kolikrát už před obědem. Asi aby osazenstvu lépe chutnalo. Skutečně, byla jsem toho svědkem o pár let později, když jsem jako studentka chodila do inkriminované firmy na praxi. Takže minimálně půl litru v práci a litr doma každý den. O víkendu pouhý litřík. Časem se množství alkoholu stupňovalo a rozšiřovala i sortiment, ale k tomu se dostaneme později.
Podotýkám, že jsme měli velký rodinný dům a obrovskou zahradu. Teď se asi divíte, jak mohla takhle pít, když se musela starat o domácnost a o mne. Nemusela. V domě bydleli i moji prarodiče, kteří ho obhospodařovali včetně úklidu, vaření, sekání trávy… A babička byla moje chůva. Nebýt jí, patrně bych skončila v děcáku.
A co mámin manžel, můj otec? Ten byl velice zaneprázdněn prací. Měl docela vysoké postavení v zaměstnání, často jezdil na služební cesty a ještě dálkově studoval vysokou školu. Poctivě, tenkrát ještě plzeňská práva nebyla. A postupem let mi došlo, že do té práce vlastně utíkal, aby se nemusel s mámou hádat. Tak jako každý alkoholik tvrdila, že nepije, vždyť je to jen víno. A když jí navrhnul, aby se šla léčit, křičela na něj jako pominutá a obviňovala ho, že má určitě milenku, a tudíž se jí chce zbavit. Přimět ji k léčbě se snažili i její rodiče. A výsledek? Je přece dospělá, tak si může dělat, co chce.
A co v práci? Tam pili všichni, takže to nikdo neřešil. Nikdo s ní zkrátka nehnul. Je hodně smutné, že tohle píšu o vlastní matce, ale nedovedete si představit, jak byla protivná ráno, než si dala svoji první dávku. Jezdila jsem do školy raději o hodinu dřív, abych byla peskování všech kolem ušetřena. Ze školy jsem utíkala do lesa a vracela se za soumraku. Mimochodem les, přírodu a hlavně ticho, miluju dodnes. Ale taky mám dodnes psychické problémy, pramenící z mámina alkoholismu, věčných hádek a fyzických trestů. Ano, ani pro ně nešla daleko. Rány vojenským opaskem a vařečkou byly na denním pořádku, přestože mě zbytek rodiny bránil, neboť mě mlátila bezdůvodně. A někdy to schytali i všichni kolem. Tenkrát neexistovala žádná linka důvěry ani organizace, která by hájila práva dětí a mohla matku poslat na léčení. Nebo jsem o tom jako dítě nevěděla a myslela si, že tahle (své)rázná výchova je normální.
S postupem let či spíše měsíců matka zvyšovala své denní dávky. Doma už jí nestačila jedna láhev (litrovka, sedmičky byly v té době hodně drahé), ale ještě půlka další, takže s pracovní normou to dělalo dohromady dva litry vína denně. To nevypiju asi ani vody. A když se jí nechtělo tahat těžké lahve, koupila si něco tvrdšího, většinou vodku. A tu zapíjela tím vínem.
Dodnes nechápu, jak to mohla vydržet! Každý večer na šrot a ráno do práce. Jenže tam srovnala hladinku a bylo dobře, zase byla veselá a v kolektivu oblíbená pro svoji přátelskou povahu. A kdyby někdo z kolegů viděl, jak se chová doma, nevěřil by, že je to ona. Použila jsem minulý čas – mohla vydržet. Ale ona takhle pokračuje stále, jen s tím rozdílem, že už dávno nechodí do práce. Ale to předbíhám.
Když mi bylo 12 let, přestěhovali jsme se do města. A bláhově se domnívali, že když budeme bydlet v bytovce v okresním městě, kde se dá jít večer třeba do kina, divadla nebo na koncert, mamka pití omezí. Taťka dokonce koupil permanentky do divadla. A jak myslíte, že to dopadlo? Pití se naopak ještě víc stupňovalo, neboť hned vedle našeho domu byla prodejna potravin. A vypadalo, že permici má matka tam.
Týden po 18. narozeninách jsem se od rodičů odstěhovala ke svému příteli, abych neskončila na psychiatrii a domů se již nikdy nevrátila. Matka na mne zanevřela a nepřišla mi ani na svatbu.
A co bylo dál? To snad ani nechtějte vědět. Takovéto příběhy obvykle happyendem nekončí. Taťka nás navždy opustil v pouhých 71 letech a o dva roky později zemřela babička, která o řadu let přežila dědu. Matka zanevřela na každého, kdo se jí pokoušel otevřít oči a přimět k léčení, takže zůstala úplně sama. Občas, když měla slabou chvilku, brečela mi do telefonu, ať přijedu. Já přijela. A co jsem viděla? Starý známý obraz: Matku za kuchyňským stolem s lahví alkoholu a skleničkou v ruce. Bohužel, ten se notně podepsal nejen na jejím zdraví, ale též uvažování a rozhodování. Takže maximálně za půl hodiny mě upozornila, že už bych mohla vypadnout, protože si potřebovala otevřít další láhev. Že jsem se za ní štrachala vlastně zbytečně 150 kilometrů, jí bylo fuk. Jo a kdybyste viděli ten svinčík v bytě! To se snad ani nedá popsat. Kolikrát jsem měla snahu uklidit, ale jakmile jsem vzala do ruky nějaký předmět, obvinila mě, že jí ho chci ukrást.
Dokonce vyhodila i pracovnice sociálních služeb, které ji přišli navštívit na popud sousedů. Stejně tak dopadla delegace z městského úřadu, která jí přišla popřát ke kulatinám. A dnes už mne ani nezve, vystačí si se svojí flaškou. A já si stále vyčítám, že jsem jí nedokázala pomoci a přimět k léčení.
Bohužel, pokud alkoholik nechce sám nebo nezpůsobí nějaký trestný čin, nikdo ho k léčbě závislosti nedonutí. Takové jsou holt zákony.
