Článek
„Jsem skoro dva roky bez práce, protože firma, kde jsem pracovala bezmála třicet let, zkrachovala. Ani za rok na pracáku se mi nepodařilo nic sehnat, přestože jsem trávila i několik hodin denně hledáním inzerátů a odepisováním na ně. Hlásila jsem se i na podřadné práce a do fabriky, teda jen na jednu směnu, noční a třísměnný provoz bych nezvládla. (Paní je středoškolačka, pozn. autora) A výsledek? Reakce můžu spočítat na prstech jedné ruky!“ Takže tě alespoň někdo pozval na pohovor? „Jo houby, akorát mi napsali, že děkují za zájem, ale dávají přednost vhodnějšímu uchazeči. Rovnou mohli napsat, že mladšímu…
Ale mě to neodradilo, říkala jsem si, že jednou to přece vyjít musí – jsem zdravá, nemám malé děti, zato mám léta praxe a zkušeností a myslím, že ještě vypadám k světu. Tak jsem se obrátila i na personální agentury, které tvrdí, že najdou práci každému. A opravdu, za pár měsíců se mi z jedné ozvali, že si se mnou chtějí popovídat. Paráda, pomyslela jsem si, tak to pro mne něco mají.
Celá natěšená jsem ani nemohla dospat a vyrazila pro jistotu o půl hodiny dřív. Přijala mě ne zrovna příjemná pracovnice. No co, asi se zrovna špatně vyspala, vždyť taky někdy nemám svůj den. Vyptávala se na všechno možné i ze soukromí. Asi po půl hodině výslechu spočinul její zrak na mém dotazníku a pronesla větu, kterou mne uzemnila a doteď se z toho nemůžu vzpamatovat: A CO BYSTE CHTĚLA, VŽDYŤ JE VÁM 60, TO UŽ VÁS NIKDE NEVEZMOU! Nechápu, proč mě tam teda zvala. Asi aby si udělali čárku, že mají dalšího uchazeče z krku.“
A co předčasný důchod, ptám se. „Nemám nárok, protože mi chybí pět let potřebné odpracované doby. Starala jsem se o nemocnou maminku, aby nemusela do eldéenky. Z toho, co mi utrousí sociálka, nevyžiju, děti mají svých dluhů dost a úspory se pomalu tenčí. A to jsem měla našetřeno jako přilepšení k důchodu. Když jsem se ptala kompetentních pracovníků, co mám dělat, abych neskončila pod mostem, jeden mi poradil, ať rozprodávám majetek, druhý, ať si najdu bohatého milence. Ještě, že mi neřekl, ať jdu šlapat chodník. Ani bych se nedivila. Jo, kdybych chtěla dělat na černo, mám práci hned, ale bojím se.“ Taky bych se bála, protože u nás zásadně chytají malé ryby, velké nechají plavat.
Tady je něco sakra špatně! Lidé, kteří celý život makají a odvádějí nemalé částky do státního rozpočtu děravého jako cedník, se ocitnou ve zralém věku na dně. Co na to vláda našeho absurdistánu? Jasně, vás se to netýká, vy jste zaopatřeni nadosmrti a o tom to je.
