Článek
Vlak jsem vzdala již dávno, neboť potřebuji být v cíli svých cest včas a rovněž mívám zavazadla, s nimiž nehodlám skákat z vagonu ani je vláčet po schodech na nádraží.
Tak jdeme! Kam? Na autobusový terminál v Mladé Boleslavi, výchozí bod našeho dnešního putování, odkud budeme pokračovat přes Jičín a Hradec Králové do Lázní Bohdaneč, malého městečka u Pardubic.
Je čtvrtek odpoledne a v 15:40 nám odjíždí spoj do brány Českého ráje. Jelikož je zima, že by tučňáka nevyhnal, čekáme v teple přilehlého nákupního centra. Ostatně je to na zdejším nádraží jediná možnost, kde přečkat nepřízeň počasí. Areál je sice zčásti zastřešený, ale děsně tu fouká. V 15:38 přicházíme na naše stanoviště a co vidíme? Zadek. Ano, vzdalující se záď našeho autobusu.
Takže pozor, milí cestovatelé, zapamatujte si důležitou poučku: Vlaky v Česku jezdí pozdě, autobusy dřív! Jste-li vyznavači přesnosti, jeďte do Japonska, u nás minuta není jednotka času. Tak nám nezbývá, než se vrátit zpět do obchodního centra a počkat na další spoj u kávy a zákusku, abychom si zklidnili nervy. A to jsme ještě ani nevyjeli! V tuto chvíli mám sto chutí poslat dopravci účtenku z kavárny a nechat si ji proplatit jako nutné vedlejší výdaje, neboť venku se v zimním počasí nedá čekat ani na jaře.
Druhý startovní pokus už vyšel, tentokrát pouze o minutu dřív. Ale narážím na další problém, kufr. Ukořistila jsem jediné sedadlo, kam se s ním vejdu, bohužel proti směru jízdy. Ve vlaku mi to nikdy nevadilo, v MHD taky ne, ale jet takto přes hodinu v rozhrkaném autobusu není zrovna nejpříjemnější zážitek. A nelíbí se ani mému žaludku. Je rád, že vystupuje v Rumcajsově Jičíně a na jídlo nemá ani pomyšlení. Alespoň nemusíme hledat restauraci, ostatně na zdejším autobusovém nádraží ani v jeho těsné blízkosti žádná není. A trmácet se po rozbitých chodnících někam dál, se nelíbí pro změnu mému kufru a jeho podvozku. Zdá se, že tato brána do Českého ráje má svá nejlepší léta dávno za sebou a čas se zde zastavil kdesi v hloubi minulého století. Místo restaurace tu najdete pouze stánek s kávou a současnost připomíná jedině „kebabárna“, takže klasický oběd si tu opravdu nedáte.
A co takhle veřejné toalety? Hm, TOI TOI odpudivého zevnějšku. Opravdu nemám odvahu vstoupit dovnitř, ani nemohu, protože se zavazadlem se tam prostě nevejdu. Takže si nechám ujet nejbližší spoj směr Hradec Králové a vydávám se hledat použitelné toalety. Zachrání mne nedaleký Kaufland, kam se dokonce vejdu, za poplatek 20 Kč a vynaložení veškeré síly, jelikož brano, co zavírá samo, se se mnou chce přetahovat. Dveře patrně instalovali pro přeborníky v kulturistice coby posilovací stroj. Supermarket v tomto případě supluje i čekárnu, neboť v „architektonickém skvostu“ z hlubokého socialismu rovněž chybí a jelikož je tu ještě větší zima, než v Mladé Boleslavi, hodinu venku nevydržím.
Tak jsme si pocourali mezi regály, koupili to, co vůbec nepotřebujeme a pomalu (rychle to po rozbitém chodníku nejde) se přesuneme na nástupiště. V 17:35 přijíždí autobus z Liberce, jímž pokračujeme do východočeské krajské metropole. Řidiči hlásím předem platbu kartou, která je dnes možná ve většině vozů. Místo, aby mi poděkoval, ještě mi vynadá: „To musíte říct jakou!“ Asi slevovou do Tesca, ne? Pomyslím si, ale raději nevyslovuji nahlas, neb nehodlám býti vyloučena z přepravy. Na dotaz, zda mi může dát kufr do zavazadlového prostoru, opět zamítavá odpověď. Nevím, co řidiči v prostoru pro zavazadla pašují, ale ze šesti dálkových autobusů, kterými jsem tento týden jela, se pouze jeden uráčil vstát a otevřít ho. A kupodivu to byla žena. Tímto velice děkuji sympatické a velmi ochotné blondýnce, řidičce na lince Špindlerův Mlýn – Praha. U ostatních to byl horror. Z chlapů nevstal ani jeden, zato s velkým zájmem pozorovali, jak se pokouším prodrat úzkou uličkou se širokým kufrem, aby se dovnitř dostal ještě někdo po mně. Pokud se vám podaří narvat kufr mezi vaši a přední sedačku, nemáte kam dát nohy, tudíž zaberete i vedlejší místo. A ještě musíte neposedné zavazadlo držet a zvláště v zatáčkách usměrňovat, aby se nevydalo svou vlastní cestou. Jedete-li zájezdovým autobusem, ani se o to nepokoušejte, do úzkého prostoru nacpete maximálně nákupní tašku s večeří pro jednu osobu. A je-li vaše batožina na kolečkách velikosti XL nebo ještě mohutnější, nezbude vám nic jiného, než s ní stát a držet ji za ruku, pardon, rukojeť.
Konečně se vzdalujeme od lesa Řáholce a abych neměla pocit, že jsem ve voze sama, dýchá mi na záda „rumová pralinka“, postarší dáma, která před jízdou evidentně požila. A velice silný rumový odér se snaží neutralizovat popíjením „plechovkáče“. Ano, účinek se opravdu dostavil, leč naprosto opačný. V tomto okamžiku lituji, že nemám poruchu čichu. Zato mladík přes uličku má patrně poruchu sluchu, neboť tuc tuc, linoucí se z jeho sluchátek, hravě přehluší i postarší autobus, v němž se třese všechno, včetně mého poprsí. Mladíkovi vlastně nezbývá nic jiného, než poslouchat muziku, pokud se nechce ukousat nudou. Číst se v tomto třesoucím se stroji nedá a WiFi byste tu taky hledali marně. Na rozdíl od městské hromadné dopravy jsem na ni v dálkových spojích českých a moravských dopravců dosud nenatrefila.
Po hodině jízdy, opojena alkoholovými výpary a se zdřevěnělou nohou, kterou jsem držela kufr, vystupuji v Hradci Králové. Je 19:30 a máme tu opět hodinu čas. Do centra je to sice kousíček, ale už se mi nikam nechce, takže navštívím zdejší čistotou vonící toalety za pouhých 10 Kč, v hale si koupím bagetu a v příjemném prostředí čekám na poslední přímý spoj do cílové destinace.
Zdá se, že jiný kraj – jiný mrav, neboť je právě 20:30 a vyrážíme přesně. Čeká nás půlhodinka v příšeří vozu ve společnosti pouhých tří tichých pasažérů. Přestože tento autobus není dálkový, má jako jediný u každého sedadla USB zásuvky a u stropu monitory, na nichž se zobrazují následující zastávky, včetně přestupů na jiné spoje a také velice příjemného řidiče.
Uf! Máme 21:05 a jsme konečně v cíli. Ujeli jsme 98 km, což je autem přibližně hodinka dvacet a nám to zabralo čtyři a půl hodiny! Myslím, že stačilo a nejen pro dnešek, co říkáte?
