Článek
Za dlouhá léta praxe mohu potvrdit pravdivost rčení, že člověk si zvykne na všechno. Ano, postupem času jsem se naučila být splachovací a dokázala se s úsměvem na rtech rozloučit i s člověkem, jehož bych nejraději vynesla v zubech.
Na základně bohatých zkušeností a reálných zážitků absolutně nechápu kritiku dnešní mládeže. Každou chvíli slyším a čtu, jak jsou ti mladí drzí, nevychovaní, líní, hloupí… Já s nimi mám naprosto odlišné, veskrze pozitivní zkušenosti. Jestli ono to nebude trochu podle přísloví „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“ Nebo že bych měla jen štěstí na příjemné, slušně vychované mladíky a slečny, kteří na rozdíl od některých zástupců staršího pokolení umí i mluvit? Ano, pozdraví, poprosí, poděkují, a ještě přidají úsměv s přáním hezkého dne. A že jsou mladí veselí, hluční, rádi se baví a sem tam vyvedou nějakou tu lumpárnu? To k mládí prostě patří, ani my nebyli jiní, jen už na to mnozí zapomněli.
Naproti tomu marně pátrám, proč jsou někteří senioři tak zapšklí, alergičtí na mladou generaci a věčně ubrblaní. Vždyť jste také byli mladí a dnešní mladíci také zestárnou. To je koloběh života a zatím ho změnit neumíme.
Zanechme filozofování a vstupme do reality. A rovnou do pracovního procesu: Je pátek ráno a přichází první klient, pán v důchodovém věku. Dobrý den, přejete si? Táži se ho. A žádná reakce. Tak malinko přidám na hlase a otázku zopakuji. Zase nic. Aha, pán je asi cizinec a nerozumí mi, tak to zkusíme jinak: Good morning! What can I do for you? Ani ťuk. Přidám tedy na hlase, jak nejvíc to jde. Je pátek a jelikož mluvím celý týden od rána do večera, hlasivky už mají dost. Přesto se táži tak nahlas, až procitne i poslední zákazník ve frontě, který má na uších sluchátka. No konečně jsem se dočkala reakce, ovšem takové, jakou jsem zdaleka nečekala, cituji doslova: „Proč na mě tak ječíte, to neumíte mluvit normálně? Budu si na vás stěžovat!“ Podotýkám, tato historka není ani trochu přitažená za vlasy a podobných mám tolik, že by vydaly na knihu. A nejen z práce.
Městskou hromadnou dopravu používám zřídkakdy, ale vždy se ve voze najde alespoň jeden nespokojený senior. Víte, ono stačí poprosit, nemusíte hned nadávat, že vás nikdo nepustí sednout. Mladí koukají do mobilu, někteří i se sluchátky na uších, oni nevidí, že jste přistoupili, ale jakmile to zjistí, určitě vám místo uvolní. Dokonce znám jednu paní, která si stěžuje na nevychovance, co ji nepustí sednout, pak se vrátí domů, popadne trekové hole a vyrazí na horskou túru. A že je autobus plný malých školáků s batůžky na zádech? Tak si pro své akční nákupy vyberte jiný čas než ranní dopravní špičku. Vsadím se, že v deset hodin už v hromadné dopravě žádného školáka nepotkáte.
A ještě jedna příhoda z nedávné minulosti, taky cestovatelská. Odehrává se na nástupišti vlakového nádraží v jednom středočeském městě, jež nese přídomek železniční uzel. Společně s asi třiceti potencionálními pasažéry čekám, až přistaví vlak, který tu začíná svoji pouť do severních Čech. Právě přijíždí a v tom se z podchodu přiřítí čtyři cestující důchodového věku s obřími taškami a začnou si razit cestu středem našeho hloučku, přičemž notně připomínají hokejové útočníky v posledních minutách finálového zápasu o titul mistrů světa. Maminka tak tak zachytila dítě a mně málem shodili brýle. Nějak nepobírám…. Vlaková souprava tří vagónů přijela prázdná a přesně podle jízdního řádu čeká ve stanicí ještě dvacet minut. Tito nedočkavci si patrně vzpomněli na doby dávno minulé, kdy si museli pracně vydobýt a uhájit místo ve frontě na nedostatkové zboží. A to jsem se domnívala, že frontové bojovníky najdeme dnes už jen ve válce.
Poznámka pod čarou:
Vím, že mnozí se mnou nebudete souhlasit neb co člověk to jiná zkušenost a jiný názor. Pokud se o něj chcete podělit v komentářích, prosím, vyjadřujte se slušně. Někdy mám totiž pocit, že písmenka vyskočí z displeje a dají mi facku. Děkuji.
