Článek
O zbytečné smrti mladých námořníků jste asi četli nesčetněkrát, ale my teď společně rozebereme příběh naprosté lhostejnosti ruských vojenských velitelů do nejmenších detailů.
Je čtvrtek 10. srpna roku 2000 a v Barentsově moři při severním pobřeží Ruska začíná nejrozsáhlejší cvičení ruského vojenského námořnictva od rozpadu Sovětského svazu. Východní mocnost přeci musí demonstrovat svoji sílu i na počátku 21. století. Monstrózní akce se účastní třicítka vojenských plavidel včetně šesti ponorek. Mezi nimi hraje prim 154 metrů dlouhá údajně nezničitelná jaderná ponorka Kursk, připomínající nedobytnou podvodní pevnost. Je rozdělena na 9 samostatných sekcí, o pohon se starají 2 jaderné reaktory, na palubě nese 24 ostrých raket s plochou dráhou letu a stejný počet cvičných torpéd. A právě ta budou hrát v tomto tragickém příběhu hlavní roli. Ale nepředbíhejme.
Ve 22 hodin a 30 minut vyplouvá ponorka se 118 členy posádky na volné moře a následující den ráno začíná 140 kilometrů od ruské pevniny cvičná bojová akce, během níž má Kursk vypálit raketu s plochou dráhou letu a dvě cvičná torpéda na imaginární cíl. Velitelem posádky je jeden z nejzkušenějších kapitánů ruské vojenské flotily Genadij Ljačin.
Co je opravdu nepochopitelné, při cvičení se používají ostré rakety v ceně mnoha milionů dolarů. A nemalou roli hraje i bezpečnost. Však také při obdobných cvičeních za éry Sovětského svazu došlo k mnoha utajovaným tragickým nehodám. Například v roce 1989 vypukl požár v raketovém silu ponorky Komsomolec, který zmařil životy 41 členů posádky. Ale vraťme se zpět na Kursk. Ten vyplouvá na hladinu, odpálí raketu a zase se ponoří. Vše probíhá podle plánu a v tuto chvíli nikdo z osazenstva ponorky netuší, že už se nikdy nevynoří.
Cvičení pokračuje i v sobotu 12. srpna a tento den se pro obří jadernou ponorku stane osudným. Posádka Kursku má za úkol zasáhnout protivníka dvěma cvičnými torpédy. Tyto obří podvodní střely mají průměr 65 centimetrů, jsou 11 metrů dlouhé a váží 4,5 tuny. Na rozdíl od raket s plochou dráhou letu nenesou bojovou hlavici, místo ní je uvnitř pouze závaží, aby byla střela vyvážená. V 11 hodin 17 minut zpomaluje loď na 6 uzlů a o 10 minut později vypálí první torpédo. Vše se zdá být v naprostém pořádku a operátoři chystají druhou střelu. Ale tu už nikdy neodpálí. Za pár vteřin otřese ponorkou výbuch. Tlaková vlna smete všechny členy posádky, přítomné na velitelském můstku a projede téměř celou lodí, ovšem to nejhorší teprve přijde.
Reaktorová místnost je vzdálena od epicentra výbuchu 70 metrů a oddělena silnou bezpečnostní přepážkou. Operátor přesto kontroluje, zda nedošlo k poškození reaktorů a úniku radiace. Naštěstí nikoliv. Snaží se navázat spojení s velitelským stanovištěm, aby informoval kapitána a zjistil, co se děje, ovšem marně. Z kapitánského můstku se nikdo nehlásí.
Zatímco námořníci na zádi lodi marně pátrají po příčině výbuchu a snaží se dostat ponorku co nejdříve na hladinu, přichází další, mnohonásobně silnější detonace. Tlaková vlna prosviští celou lodí a „nepotopitelná“ chlouba ruského vojenského námořnictva jde okamžitě je dnu. Přeživší členové posádky vidí spásu v únikové kapsli, kterou je vybavena. Bohužel, zjišťují, že byla explozí silně poškozena a nelze ji použít. Operátor naštěstí stihne vypnout oba reaktory. Pokud by to neudělal, stala by se z ponorky ta nejničivější jaderná zbraň.
Celému cvičení velí admirál Popov z velitelské lodi vzdálené 40 kilometrů od Kurska. I tam zaznamenají otřesy a marně pátrají po jejich příčině. Usoudí, že to bylo asi zemětřesení a celou záležitost pustí z hlavy. Ve 13 hodin 15 minut hlásí všechny lodě splnění mise, až na jednu, Kursk. Velitelskému štábu to vůbec nepřijde podezřelé, vždyť Kursk je nezničitelný, jemu se přece nemůže nic stát. Každá jiná armáda by okamžitě vyhlásila poplach a začala po němé ponorce za miliardu dolarů pátrat. Ruská ne, admiralita se domnívá, že pouze vypadlo spojení a nic neřeší.
Od druhé, devastující exploze ponorky uplynuly dvě hodiny. 23 přeživších námořníků na sebe snaží upozornit vyťukáváním signálu SOS do stěn plavidla na dně moře. Doufají, že se nad nimi každou chvíli objeví záchranářská loď. Bohužel, záchrany se nedočkají. Ruské vojenské námořnictvo vyhlašuje poplach až po 12 hodinách od katastrofy a vysílá na místo specializovaný podmořský záchranný tým. A také se snaží katastrofu ututlat, jak už bývá v této totalitní zemi zvykem. Jenže tentokrát se jim to nepodaří. 14. srpna již zpráva o tragické havárii nezničitelné ponorky vypluje na povrch. Zatím zcela marnou záchrannou operaci sledují všechna přední světová média a řada zemí nabízí pomoc. Rusové nakonec požádají o spolupráci Norsko a Velkou Británii.
A 21. srpna 2000, to jest 9 dní po potopení Kursku se podaří dostat záchranářům dovnitř. Jenže není koho zachraňovat, všech 118 členů posádky zahynulo. Smutné je, že 23 mladých mužů nacházejících se v zadní části plavidla oba výbuchy přežilo a prokazatelně bylo naživu ještě minimálně 8 hodin po explozi. Jména všech 23 námořníků s popisem situace minutu po minutě našli potápěči u Dmitrije Kolesnikova, který si vzal na starost velení po smrti kapitána.
Ale proč vůbec k této katastrofě došlo? Co zapříčinilo exploze? Proč se ponorka ocitla během 20 vteřin po výbuchu na mořském dně? A hlavně, proč vrchní velení ruského vojenského námořnictva otálelo s vyhlášením poplachu a zahájením záchranářských prací? Odpovědi na tyto otázky začal hledat na vlastní pěst Lord Peter Truscott, zvláštní poradce britské vlády pro otázky Ruské federace. A proč? Tušil, že ruští vyšetřovatelé budou mlžit, svádět vinu na druhé a výsledky vyšetřování se vůbec nedostanou na veřejnost. A nemýlil se.
Hned první hypotéza ruských vyšetřovatelů byla vskutku geniální. Kursk prý zničila nevybuchlá mina z 2. světové války. Lord Truscott se obrátil na experty a výrobce min. Ti tuto možnost jednoznačně zavrhli. Ponorka v době exploze plula těsně pod hladinou a plovoucí mina nemá v žádném případě takovou razanci, aby zničila odolnou ponorku.
Posléze přicházejí „experti“ ruského vojenského námořnictva s další bajkou. Příčinou katastrofy prý byla srážka s americkou ponorkou, operující poblíž. Ovšem tato teorie není podložena žádnými důkazy a Američané toto tvrzení tvrdě popírají. S americkou ponorkou jim to nevyšlo, tak zkoušejí britskou. Ale britské ministerstvo obrany si toto nařčení nenechá líbit a pustí se do vlastního vyšetřování. Obrátí se na norskou seismologickou stanici, která zaznamenala oba výbuchy. Z údajů je naprosto jasné, že se nejednalo o žádnou srážku těles, nýbrž velmi silnou podvodní explozi o síle 5 tun TNT. Citlivé přístroje zaznamenaly i předchozí, asi 10krát slabší detonaci.
Takže ruští mystifikátoři mají opět smůlu, tragický konec jejich chlouby nemá na svědomí žádné cizí plavidlo. Co tedy způsobilo ničivou explozi? Odpověď na tuto otázku stále leží na mořském dně. Politický nátlak sílí a Putinovi nezbude nic jiného než dát povel k vyzvednutí vraku ponorky. Přinese operace za 130 milionů dolarů konečně rozluštění celé záhady?
Potápěči dostanou z útrob lodi značně pochroumaná těla, zasažená tlakovou vlnou a specialisté zjistí, že na ně působilo přetížení 50 G! Stejná síla zasáhla i jaderné reaktory. Naštěstí odolaly, radiace v ponorce a jejím okolí je v mezích normy. Epicentrum druhého, ničivého výbuchu bylo v torpédové místnosti a podle jeho síly muselo explodovat 5 až 7 torpéd zároveň. Tuto část ponorky komplet zničil mohutný požár a teplota při něm dosahovala 2 000 °C, což odpovídá teplotě při tavení železné rudy ve vysoké peci. Požár nebyl důsledkem výbuchu, naopak byl jeho původcem.
Takže zbývá zjistit, co onen požár způsobilo. S největší pravděpodobností první exploze v přední části ponorky. Jenže ověřit tuto skutečnost bude tvrdý oříšek, neboť přední, totálně zničenou část lodi nebylo možné vyzvednout. Lord Trascott se však nevzdává. Požádá o pomoc bývalého velitele ponorky Igora Kurdina, který zná toto plavidlo do posledního šroubku. Ten dojde k závěru, že první explozi mohla způsobit závada na některé ze záložních baterií, umístěných přímo pod torpédovou místností.
Tuto domněnku však vyvrátí nález kusu trupu, konkrétně části kolem torpédometu. Jak ale mohlo vybuchnout cvičné torpédo, které nenese žádnou bojovou hlavici? Co by na něm explodovalo? Pohonná jednotka a v ní obsažený koncentrovaný peroxid vodíku. Copak může vybuchnout chemikálie, pomocí níž si my ženy odbarvujeme vlasy? Ano, v koncentrovaném stavu a při styku s katalyzátorem, kterým může být obyčejná rez. Dojde k chemické reakci, při níž se uvolňuje obrovské množství tepla. A přesně tak to bylo v tomto případě. Všechna torpéda jsou vybavena bezpečnostní pojistkou, která má explozi zabránit. Jenže experti zjistili, že peroxid vodíku unikal netěsnícími sváry, tudíž byla pojistka naprosto k ničemu. A dál už to znáte.
Asi si taky kladete otázku, proč 23 mladých zdravých mužů přežilo po výbuchu jen 8 hodin, když měli zásobu jídla, pití a vzduchu na několik dnů? Otrávili se kysličník uhličitým. A to jen proto, že ruskou admiralitu osud obyčejných námořníků nezajímal. A nabízí se další otázka. Kdo byl v tomto tragickém případu shledán vinným? Že se vůbec ptám, samozřejmě nikdo, jako obvykle. Rusům na lidských životech vůbec nezáleží, koneckonců, přesvědčujeme se o tom již 4 roky dnes a denně ve válce na Ukrajině.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/4ZylFWeYDkY?si=nTAp99y4o5gK2Qsv
https://youtu.be/884i-6lQR-c?si=xjnSpw3Mh4fA6rdh
How the Kursk Submarine Disaster changed Putin’s rule | Sky HISTORY TV Channel https://share.google/9z2v5TG757uPmIy3g
