Článek
Podle oficiálního verdiktu vyšetřovací komise se však příčinu nehody nepodařilo objasnit pro nedostatek důkazů. Zato se ji soudruhům podařilo dokonale utajit, neboť v socialistické společnosti jsou tragédie tabu a sovětská letadla nepadají.
My nyní otevřeme léta utajované dokumenty a na tuto leteckou katastrofu, od níž uplyne letos již 50 let, se podíváme podrobněji.
Je úterý 19. srpna 1975, 18 hodin 30 minut a z pražského ruzyňského letiště startuje čtyřmotorový proudový letoun Il-62 imatrikulace OK-DBF společnosti ČSA se 118 pasažéry a 10 členy posádky, mířící na Blízký východ.
V kokpitu velí čtyřiapadesátiletý velice zkušený kapitán Ján Gajdoš, který strávil za kniplem bezmála 19 000 hodin, z toho více jak 3 000 právě na tomto typu letounu. Na pozici druhého pilota mu sekunduje padesátiletý Stanislav Žižka s náletem téměř 15 000 hodin s rovněž dlouhou praxí na Il-62. Funkci navigátora vykonává třiačtyřicetiletý František Aulík a palubním mechanikem na tomto letu je osmačtyřicetiletý Karel Hasman.
Zkušenější posádku byste těžko hledali, ovšem co je to platné, když mezilidské vztahy jsou tu na bodu mrazu nebo spíš pod ním. Kapitán s druhým pilotem se doslova nesnášejí. Původně spolu vůbec letět neměli, Stanislav Žižka se objevil v kokpitu jako záskok za kolegu, který nedorazil do práce.
První tři a půl hodiny probíhá let naprosto normálně, piloti nehlásí žádné problémy, blíží se k Damašku a připravují se na přistání. Na ranvej v hlavním městě Sýrie mají dosednout 20. srpna krátce po jedné hodině v noci místního času.
Šest minut po jedné hodině noční dostává posádka od řízení letového provozu povolení klesat do výšky 5 000 stop (1 524 metrů), což vzápětí provede. Dále dle pokynů řídících letového provozu pokračují piloti v přiblížení na dráhu 23 pravá a komunikaci s posádkou přebírá věž na damašském letišti.
Poslední komunikace mezi dispečery a posádkou je zaznamenána v 1 hodinu 10 minut. Tři minuty poté obrovský Il-62 naráží do země, poskočí a dopadá na ni znovu. Přitom od přistávací dráhy ho dělí ještě 17 kilometrů. Letoun setrvačností klouže po zemi, smýká sebou sem tam, rozpadá se na tisíce kousků, rozlité palivo vybuchuje a vypukne ničivý požár.
Jedněmi z prvních, kdo v dálce spatří oheň, jsou dva Češi, kteří čekají na přílet tohoto stroje v letištní hale. Jedná se o pracovníka československé ambasády, který čeká na jednoho z pasažérů a technika, jenž má s tímto spojem letět do Teheránu. Pracovníci letiště okamžitě vyhlašují poplach a na místo havárie spěchají záchranné složky.
Po příjezdu jim je jasné, že toto peklo nemohl nikdo přežít. Jaké je jejich překvapení, když nacházejí dva živé.
Z pekla štěstí měl čerstvý absolvent Vysoké školy zemědělské v Praze třicetiletý Mahmoud, který se vracel do své rodné země, a čtyřletá holčička Mona ze smíšeného manželství, která však v troskách letadla ztratila svoji českou maminku a starší sestru. Celkem si tato nejtragičtější havárie letounu ČSA vyžádala 126 lidských životů, včetně 53 Čechů a Slováků.
Za dva dny dorazila do Damašku československá vyšetřovací komise, která pracovala na místě neštěstí společně se syrskou a sovětskou. Naši odborníci ohledáním trosek zjistili, že příčinou pádu letounu nebyl výbuch na palubě ani teroristický čin, neboť letoun dopadl na zem vcelku a roztříštil se až při nárazu do země. Ani nebyly nalezeny žádné stopy po výbušninách nebo střelách.
Vyšetřovatelům nepomohl ani záznam komunikace od řídících letového provozu a dispečerů na věži, v němž se neobjevilo vůbec nic zvláštního. Pátrací týmy byly úspěšnější, našly takzvanou černou skříňku, konkrétně zapisovač letových údajů. Záznamníkem hovorů v kokpitu tento letoun vybaven nebyl. Experti však zažili velké rozčarování, neboť zjistili, že magnetická páska, která se v té době používala jako záznamové médium, nevydržela obrovský žár a komplet zuhelnatěla.
Odborníci se neměli téměř čeho chytit a ještě ke všemu spoustu důležitých součástí letounu rozkradli místní obyvatelé. Přesto se jim z trosek a poničených palubních přístrojů podařilo něco málo zjistit. S největší pravděpodobností byla hlavní příčinou chyba pilotů, kteří nejspíš špatně nastavili nadmořskou výšku letiště v Damašku. A bohužel neměli zapnutý radiovýškoměr, který měří nadmořskou výšku nad terénem a zvukovou výstrahou by je upozornil na hrozící nebezpečí střetu se zemí.
Pro potvrzení této domněnky však chyběl dostatek důkazů. Stejně tak nemohla být stoprocentně vyloučena technická závada, i když z výpovědi přeživšího mladíka vyplynulo, že motory i řízení pracovaly správně až do nárazu a ani během letu se nic neobvyklého nedělo. Takže oficiálně nebyla příčina havárie stanovena.
Po odtajnění materiálu rovněž vyšlo najevo, že kapitán Gajdoš požil v průběhu letu alkohol a odborníci z Výzkumného ústavu leteckého zdravotnictví došli k závěru, že těsně před havárií byl jeho mozek v útlumu. Lidově řečeno, kapitán v nejnáročnější fázi letu klimbal a druhý pilot musel být nutně přetížen. Mimochodem, s řídícími letového provozu komunikoval místo neřídícího pilota, v tomto případě kapitána, navigátor.
Příčinou leteckých nehod bývá povětšinou vícero faktorů najednou a zdá se, že tomu tak bylo i v tomto případě. Pravdu se asi nikdy nedozvíme, i když ono je to vlastně jedno, neboť životy 126 lidem už nikdo nevrátí.
Dnešní moderní letadla jsou vybavena sofistikovanými přístroji a umí létat téměř sama. I když lidskou chybu zcela eliminovat nedokážeme, je letecká doprava stále tou nejbezpečnější. Tak šťastnou cestu a čisté nebe!
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/NWz_diw7ZI8?si=m2TAyYqkJRl01UDz
https://youtu.be/lIuGlRhx4KA?si=vK8m962Jl46rehBC
https://www.idnes.cz/technet/technika/pristali-jsme-rekl-a-zemrel-havarii-csa-pred-36-lety-prezili-jen-dva.A110818_154326_tec_technika_pka
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/pricina-historicky-nejtragictejsiho-leteckeho-nestesti-csa-zustava-skryta-211286
