Článek
Paní Hana, rozená Johnová spatřila světlo světa 23. srpna 1924 v rodině úspěšného teplického živnostníka či chcete-li malopodnikatele. Její otec provozoval menší, ale supermoderní prosperující truhlárnu a nábytkářskou dílnu v českém pohraničí.
Hanička prožívala krásné dětství společně se svojí mladší sestrou a rodiči ve vile v lázeňském městě Teplice v Podkrušnohoří. Rodiče dbali na to, aby se dcerám dostalo kvalitního vzdělání a aby v ničem nestrádaly. Celá rodina milovala cestování, tak se děvčata dostala i do světa.
Jenže přišel březen 1939 a bezstarostnému dětství byl konec. První hrůzostrašné zážitky na sebe nenechaly dlouho čekat. Hned 15. března se do jejich vily vloupala horda opilých nacistů a ti rozmlátili vše, na co přišli. A co bylo nejhorší? Dívky byly doma samotné. Naštěstí se jim nic nestalo, ale tento první strašný zážitek s německými okupanty navždy utkvěl v jejich paměti.
Nutno dodat, že před 2. světovou válkou žili na Teplicku a v celém severním pohraničí úplně v pohodě vedle sebe Němci, Češi i Židé. Posledně jmenování ovšem hned po obsazení Sudet nacisty v roce 1938 prchli do vnitrozemí. Toto nesla Hana velice těžce, neboť měla v židovské komunitě řadu kamarádek.
Johnovi v pohraničí zůstali a snažili se pomáhat potřebným, jak jen to šlo. A v Teplicích je zastihl i konec války. Na ten paní Hana nevzpomínala zrovna v dobrém. Rudoarmějci se patrně domnívali, že jsou v Německu, neboť v Sudetech viděli nápisy v němčině a chovali se jak divoká zvěř. Kradli, loupili a ničili vše, co mělo nějakou hodnotu. Později se naše hrdinka svěřila, že se v tu chvíli bála o život.
Krátce po válce už Hana věděla, že ve své rodné zemi žít nechce a jakmile se dostali k moci komunisté, měla naprosto jasno. Proto si tu ani nehledala žádného partnera. Ale osud tomu chtěl jinak.
Po únorovém převratu se snažilo mnoho našich občanů dostat na západ. A jelikož Hana měla v cizině kontakty a uměla dokonale německy, snažila se jim pomoci. Navázala spolupráci s německým převaděčem a zprostředkovávala kontakty mezi ním a lidmi toužícími po svobodě.
V této nelehké době se seznámila se svým budoucím manželem, Otakarem Čeňkem Truncem, mladíkem, jehož právě vyhodili z Vysoké politické školy. Ten se přátelil a spolupracoval s Miladou Horákovou a záhy se stal nepřítelem socialistického zřízení. Ale nepředbíhejme.
Hana zjistila, že mají s Otakarem nejen stejné záliby (například oba zpívali v církevním sboru), ale jsou si velice blízcí i názorově. Tak začali společně tvořit a distribuovat protikomunistické letáky v domnění, že se lidé vzpamatují a nebudou slepě věřit nově nastolenému totalitnímu režimu.
Jenže jak už to v Čechách chodívalo, kdosi mladé odbojáře prásknul. Musel to být někdo z jejich okolí. Kdo konkrétně, nikdy nevypátrali, ale měli podezření na někoho z pěveckého sboru, který zkoušel u nich doma. Nejprve estébáci zatkli Otakara a o pár týdnů později, v červnu 1951 i Hanu. Ta dlouhé dny trávila ve vazbě ve vězeňských katakombách v Ústí nad Labem, v takzvané temnici.
Musel to být opravdu hrůzný zážitek, neboť byla zavřená v naprosto temné místnosti, kde si neviděla ani na špičku nosu a mimochodem, nebyl tam ani záchod. Posléze ji převezli do pankrácké věznice, kde na okamžik zahlédla svého snoubence a tatínka. I ten byl odsouzen, a sice na 4 roky nepodmíněně. Otakar dostal původně trest smrti. Naštěstí zrovna v té době probíhal proces s Rudolfem Slánským a další komunističtí pohlaváři se obávali, aby nedopadli stejně, tak mu trest zmírnili na 15 let. Hana byla odsouzena k 13 letům odnětí svobody nepodmíněně za velezradu a špionáž a byl jí zabaven veškerý majetek.
Nakonec si oba v těžkém komunistickém žaláři odseděli 9 let.
Po návratu z vězení v roce 1960 se vzali a zůstali v pohraničí. Usídlili se v obci Bohosudov nedaleko Teplic a začínali úplně od začátku, neboť po návratu z vězení neměli vůbec nic. O svých zážitcích z kriminálu spolu téměř nemluvili, nechtěli se v myšlenkách vracet do té kruté doby, ale užívat si každého dne na svobodě. Lépe řečeno, v relativní svobodě.
Hana Truncová měla po propuštění zprvu problém sehnat kloudnou práci, takže pracovala jako pomocná síla v jeslích. Později se na ni usmálo štěstí a díky znalosti cizich jazyků, zejména perfektní němčině, se uchytila v kanceláři Čedoku. I v této pozici pomáhala lidem dostat se na západ.
Posledních 16 let svého života, který by vydal na nejeden román, trávila v domově pro seniory v Hořicích a dlužno říci, že velice aktivně. Prakticky až do své smrti jezdila na besedy se studenty, pomáhala jim při psaní odborných a diplomových prací, účastnila se mezinárodních akcí a překládala z němčiny. Také se věnovala svému velkému koníčku – fotografování a vůbec, milovala život. Dostalo se jí mnoha ocenění. Obdržela například Cenu paměti národa či účastníka odboje proti komunistickému režimu.
Zemřela v požehnaném věku 97 let 7. dubna 2022. Co dodat? Statečná to žena!
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://www.horice.org/zemrela-pani-hana-truncova/d-19859
Hana Truncová (1924 - 2022) https://share.google/WI5sKH064qR607D7f
Hana Truncová | Političtí vězni.cz https://share.google/mLdJJyAsvd4VMG2jz
