Článek
A právě o tom bude následující příběh, jak jinak než z leteckého prostředí.
Je úterý 23. srpna 2005, v Amazonii vrcholí turistická sezóna a na letišti v Limě, hlavním městě Peru, se chystá ke startu posádka Boeingu 737 společnosti Tans Peru. Let 204 má namířeno do amazonských turistických center Pucallpy a Iquitosu.
V kokpitu 24 let starého Boeingu velí velice zkušený pětačtyřicetiletý kapitán a zároveň instruktor Octavio Perez Palma. Bývalý vojenský pilot má na svém kontě 5 867 letových hodin, z toho 3 763 na tomto typu letounu. Představí se zároveň v roli instruktora, neboť bude zaučovat nového kolegu, bývalého majora letectva osmatřicetiletého Gonzala Delgada. Ten má nalétáno 2 700 hodin, ovšem za kniplem Boeingu 737 strávil zatím pouze 60. Na sklápěcím sedadle za touto dvojicí sedí zkušený první důstojník, sedmatřicetiletý Jorge Pinto Panta. Ten za svoji kariéru nalétal 4 756 hodin, z toho 1 100 právě na nejrozšířenějším dopravním letounu světa. Podle předpisů musí být při zácviku nového pilota přítomen v kokpitu ještě třetí, zkušený. Jenže Jorge zjistí, že na sklopném sedadle nefungují bezpečnostní pásy, tak mu kapitán navrhne, aby si šel sednout mezi cestující. Jak se později ukáže, není to zrovna moudré rozhodnutí.
Na palubu nastupuje 91 pasažérů a starat se o ně budou 4 členové palubního personálu. Vzlet má na starosti pilot v zácviku a provede ho naprosto dokonale, za což si od instruktora vyslouží pochvalu. Let Tans Peru stoupá do cestovní hladiny tři tři nula, tedy 33 000 stop, což představuje 10 058 metrů a za necelou hodinu ho čeká mezipřistání na malém letišti v Pucallpě uprostřed amazonských pralesů. Mají tam jedinou ranvej o délce 2 800 metrů, letiště nedisponuje meteorologickou stanicí a dokonce ani radarem, což bude hrát v našem příběhu stěžejní roli. Informace o aktuálním vývoji povětrnostní situace v blízkosti letiště podávají dispečerovi samotní piloti. Přitom by to mělo být opačně. Počasí v Amazonii se mění každým okamžikem. Přestože se momentálně jeví příznivě, nabádá kapitán pasažéry, aby zůstali připoutaní po celou dobu letu.
Boeing 737 s 98 lidmi na palubě se blíží k Pucallpě a piloti vidí na palubním radaru mohutnou bouřkovou oblačnost přesně na svém kurzu. Věří však, že než k nim dorazí, stihnou přistát. Dispečer na letištní věži je informuje o slabém dešti a vcelku dobré dohlednosti na ranveji. Kapitán létá tuto trasu často a místní podmínky velice dobře zná. Jenže tentokrát se v odhadu rychlosti postupu frontální oblačnosti pořádně sekne. Vlétnou do ní již 85 kilometrů před Pucallpou. Najednou se setmí, blesky nepřetržitě křížují nebe a s letounem cloumají poryvy větru, jako by byl z papíru. Na letišti je momentálně klid, tak kapitán zahajuje sestup a dostává povolení klesnout do minimální výšky, která v tomto případě činí 450 metrů. Zadá údaje do palubního počítače a řízení nechá na autopilotu, což je v této situaci nejlepší řešení.
Jsou 40 kilometrů od prahu dráhy letiště v Pucallpě, když spatří na svém radaru přímo před sebou další bouřkovou oblačnost, ještě mohutnější, než byla ta předchozí. Rozhodují se, co dál. Pilot v zácviku doporučuje divertovat na jiné letiště, kdežto kapitán je přesvědčen, že to zvládnou a chce za každou cenu přistát v Pucallpě, přesto, že ho dispečer na zhoršující se počasí upozorňuje. Jelikož kapitán je pán, přes jeho rozhodnutí nejede vlak. Takže klesají dál. Když se ocitnou v 600 metrech, letoun se rozhoupe jako bárka na rozbouřeném moři a silně se třese. Pasažéři začínají mít obavy, zda se v pořádku dostanou na zem.
Posádka si musí hlídat minimální možnou výšku sestupu a pokud z ní neuvidí ranvej, je povinna přerušit přistávací manévr, vystoupat a pokusit se o přistání znovu nebo letět jinam. Stále však letí v husté oblačnosti a nevidí vůbec nic. Jen pro úplnost, toto malé zastaralé letiště není vybaveno systémem pro přesné přístrojové přiblížení (ILS), který umožňuje přistání i za minimální viditelnosti a letoun dovede až k prahu dráhy.
U pilota v zácviku se začne projevovat nervozita, proto řízení převezme kapitán. Vypíná autopilota a osud Boeingu 737 s 98 lidmi na palubě je od této chvíle plně v jeho rukou. Aby potíží nebylo málo, k lijáku, bouři a silnému větru se přidají obří kroupy. Kapitán se věnuje řízení a přikazuje Gonzalovi, aby hledal ranvej. Jelikož ji nenajde, začnou po ní pátrat oba. A bezúspěšně, nevidí vůbec nic, natož letiště.
Dispečer na věži marně čeká na hlášení, že mají ranvej v dohledu, aby jim mohl povolit přistání. A když se mu nehlásí, začíná být nervózní. A co se děje v kokpitu? Piloti konfigurují letoun na přistání a ranvej stále nikde, když v tom se rozezní alarm upozorňující na blízkost země. Posádka plně soustředěná na jediný cíl, to jest najít ranvej, si vůbec nevšimne, že letoun klesnul do pouhých 150 metrů. Kapitán se snaží zvednout příď a začít stoupat, aby zabránil nejhoršímu, ale je pozdě. Boeing 737 společnosti Tans Peru s 91 pasažéry a 7 členy posádky naráží do stromů a kosí je jako sirky. Zanechává za sebou vykácený pás lesa v délce 1,5 kilometru, dopadá na zem, rozletí se na několik částí a začíná hořet. To vše v pouhých šesti kilometrech od prahu dráhy letiště v Pucallpě.
Řídící letového provozu se marně snaží spojit s posádkou a jeho obavy, že se s letem 204 něco stalo, se vzápětí potvrdí. Volá mu náčelník místních hasičů, kterému se ozval kamarád, jeden z přeživších pasažérů a uvědomil ho o havárii. Městští i letištní hasiči vyrážejí na místo katastrofy, ale trvá několik desítek minut, než ho v amazonském pralese najdou. Mezitím dorazí k troskám místní občané. Ale ti nejdou pomáhat zraněným ani hasit požár, ale krást! Odnášejí spoustu důležitých částí letounu, což značně zkomplikuje vyšetřování a samozřejmě také osobní věci pasažérů. Ti se snaží zakročit, ale je to nad jejich síly. Jsou rádi, že se vyškrábou z vraku a prchají od něho co nejdál, neboť se obávají výbuchu. K němu po chvíli opravdu dojde.
Po 40 minutách se konečně objeví první záchranáři. Pracují na místě celou noc a ráno mohou sečíst škody a oběti. Havárie si vyžádala 40 lidských životů včetně všech 3 pilotů. Následujícího dne vystřídají záchranáře experti z peruánské komise pro vyšetřování leteckých havárií. Ti jsou pod velkým tlakem, jelikož pozůstalí po obětech chtějí co nejdříve vědět, proč jejich blízcí přišli o život.
Vyšetřovatelé zpočátku nevěří, že tuto havárii vůbec někdo přežil, neboť z letadla moc nezbylo. Nejprve se zaměří na motory, které naštěstí díky jejich vysoké hmotnosti nikdo neodcizil. Domnívají se, že mohly vysadit v důsledku obrovského přívalu vody a krup. Nebylo by to poprvé, takové případy se v minulosti již staly. Podrobným zkoumáním obou pohonných jednotek však zjistí, že pracovaly až do nárazu. Tudíž jejich závadu jako příčinu havárie mohou vyloučit a ocitají se ve slepé uličce. Chybí řada důležitých součástí letadla, neboť domorodci sebrali vše, co dokázali unést. Dokonce i dveře, kyslíkové lahve nebo části podvozku.
Experti doufají, že příčinu havárie pomohou objasnit záznamy z černých skříněk. Po několika hodinách najdou záznamník hovorů v kokpitu a posílají ho k dešifrování do Washingtonu. Ale po zapisovači letových údajů se slehla zem. Vypíšou tedy na jeho nalezení odměnu ve výši 500 dolarů a po Pucallpě a okolí vylepí plakáty.
Druhá část vyšetřovacího týmu se mezitím zaobírá výslechy svědků z řad přeživších a řídících letového provozu. Od dispečera letiště v Pucallpě se dovídají, že posádku včas varoval před blížící se mohutnou bouřkovou oblačností a doporučoval jim divert na jiné letiště. Proč tedy zkušený kapitán vlétl do silné bouře a riskoval přistání v krajně nepříznivých podmínkách? Paliva pro odklon jinam měli dost. Příčinu je třeba hledat úplně jinde, a sice v personálním obsazení aerolinek. Jejich piloti se rekrutují z řad bývalých vojenských letců, kteří jsou zvyklí plnit povely a danou misi vždy dokončit, tudíž přistát na určeném letišti za každou cenu. Tak jednal i kapitán Octavio Perez Palma.
Konečně mají vyšetřovatelé k dispozici dešifrovaný záznam hovorů v kokpitu. Pomůže jim osvětlit poslední minuty letu Tans Peru 204? Hned na první poslech je zarazí, že slyší pouze dva hlasy, kapitána a pilota v zácviku. Proč v kokpitu není třetí pilot, jak je stanoveno v předpisech, se dozví až od přeživší letušky. Pár indicií jim sice jedna černá skříňka poskytla, ale experti stále doufají v nalezení zapisovače letových údajů, který by jim měl povědět víc. Zatím jsou bezradní. Kromě výpovědí svědků, záznamu hovorů v kokpitu a pár ohořelých trosek, nemají nic.
A ejhle, zdá se, že lákavá odměna pro nálezce zapisovače letových údajů zafungovala. Jeden z občanů Pucallpy, který ho evidentně odcizil, přišel oranžovou bedýnku vrátit. Jenže prvotní nadšení expertů vystřídalo totální zklamání. Vnitřek skříňky je naprosto zničený neodborným zásahem a paměťové médium je zcela nepoužitelné.
Takže si vyšetřovatelé musí vystačit s tím, co mají. Stále dokola poslouchají komunikaci pilotů mezi sebou i s řízením letového provozu. Podle ní se snaží stanovit trasu letu a vypočítat rychlost klesání. Zjistí, že se letoun ocitl v takzvaném klesavém proudu, jehož účinkem se náhle propadl o 300 metrů a za pouhých 38 sekund zpomalil o 246 kilometrů v hodině. Bylo to přesně v okamžiku, kdy začaly padat kroupy. Ale zkušený kapitán s praxí vojenského pilota by si s takovouto situací měl hravě poradit. Proč se tak nestalo? Protože oba pánové za kniplem byli zaneprázdněni hledáním ranveje, což je opět v rozporu s pravidly. Jeden z pilotů musí stále sledovat přístroje, zvláště při vizuálním přiblížení.
Kapitán tuto trasu znal jako své boty, jak se mohl dopustit takové školácké chyby? Tady zkrátka něco nehraje. Experti pátrají dál a zdá se, že jsou na stopě. V troskách letounu najdou úlomky čelního skla silně poškozeného od krup, až tak, že přes něj vůbec není vidět. Proto posádka nenašla ranvej. To bychom měli, ale ještě je třeba rozluštit jednu záhadu.
Piloti se po zaznění výstrahy blízkosti země snažili stroj zvednout, ale ten nestoupal. Proč? Odpověď přinese analýza jednotlivých zvuků v kokpitu. Prostě nezvýšili tah motorů. Ano, ocitli se v krizi i časovém presu, ale na základě experimentu provedeného na trenažéru Boeingu 737 vyšetřovatelé prokázali, že tato kritická situace byla řešitelná a nebezpečí hávarie se dalo zažehnat.
Za necelý rok po tragédii letu Tans Peru 204 byla zveřejněna závěrečná vyšetřovací zpráva, která hovoří jasně. Hlavní příčinou nehody, která si vyžádala 40 obětí, bylo selhání lidského faktoru. Posádka se dopustila řady pochybení: V kokpitu nebyl přítomen třetí pilot, kapitán neodhadl správně sílu bouře, oba piloti zároveň řešili jeden problém, a nakonec se dopustili fatálního omylu, který řetězec nešťastných pochybení završil, nezvýšili tah motorů.
Toto byla už pátá havárie letounu společnosti Tans Peru se ztrátou lidských životů během posledních 13 let. Proto peruánská vláda jedny z nejnebezpečnějších aerolinek na jihoamerickém kontinentu zrušila.
Od této nehody uplynulo již 20 let a za tu dobu se bezpečnost letecké dopravy rapidně zvýšila. Především díky moderní avionice a sofistikovaným počítačovým systémům, které dokážou řídit letoun prakticky sami a snížit riziko selhání lidského faktoru na minimum. Zkrátka, letecká doprava je a nadále bude tím nejbezpečnějším způsobem přepravy cestujících i nákladu.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/4VRp4l2LU_M?si=E-FKfEtoph1_ZGMd
https://youtu.be/OmtH-sskbGQ?si=Pd3wHr_dwhKvnbfs
https://youtu.be/RQgh5ckUXVs?si=9zKsYYuYtYQh1LhP
Accident Boeing 737-244 OB-1809-P, Tuesday 23 August 2005 https://share.google/NsRbj1nS1gkXccJpv
